zimní Slunovrat

Letošní mikrooslava Slunovratu proběhla opět velmi komorně, spíše jako zpestření povolené rodinné podvečerní vycházky. Na návštěvě u nás byla ten den dceřina kamarádka ze skautu, a pro mne bylo velmi příjemné vnímat, že do toho holky chtějí jít, i když by mohly stejně tak chtít třeba pařit nějakou hru na počítači, nebo si kreslit návrhy furrysuitu (vysvětlím někdy později). 

V rámci letních příprav na lektorskou činnost v NIŽ jsem slyšela větu "Bůh má pouze děti, ne vnoučata", a myslím že to je velmi trefné i pro jakékoli jiné tradice. My rodiče můžeme svým dětem ukazovat, čemu věříme a co nám dává smysl, a můžeme je podporovat v zapojování se, ale nemůžeme jim způsobit to napojení na jejich vnitřní výbavičku. Píšu to takhle záměrně, protože jak u sebe (z pozice Kristýny - dítěte), tak u spousty rodičů okolo vidím ten (ná)tlak na směrování a formování potomků. Samozřejmě že je součástí (a vlastně i hlavním smyslem) výchovy v dítěti podporovat zdravé hodnoty a rozvíjet dobré vlastnosti. Často se do toho ale promítá touha rodičů "dohnat", "doplnit" nebo dokonce "překonat" něco, co patří spíše k nim samotným, než k dětem. V oblasti víry nebo vyznání to vnímám hodně silně. A všímám si u toho nejen u křesťanů, kde se to tak nějak předpokládá, ale i u přírodních vyznání. Viděla jsem vícekrát, že se děti (hlavně ty starší) nudí i u rituálech, do kterých nemají chuť se zapojovat. Na rozdíl od mše v kostele, děti při rituálech mohou pobíhat okolo, něco stavět, ráchat se ve vodě nebo cokoli dalšího. Také jsem si všimla že jsou i méně okřikované/ukázňované, když u své zábavy dělají větší hluk, narušující průběh rituálu. I přes to mi přijde důležité zopakovat, že bez ohledu na to, jakého vyznání jsou rodiče, děti by měly mít možnost jak zapojení se, tak pozorování/nezapojení se.

Já si uvědomuju určitou vyprázdněnost, když si rituály přenáším už druhým rokem do domácnosti osamoceně, bez sdílení s ostatními z komunity kolem Lesního klubu. Všímám si a respektuju, že dospívající dcera se do průběhu zapojí spíše formou pozorovatele, než aktivního účastníka, a pro Honzu je to hodně nové, takže to má podobně. A stejně se někdy přistihnu jak přemýšlím, jestli to není trochu divné, když tam sama něco odříkávám, za něco děkuju nebo že vůbec doma připomínám, že se akce bude dít. Zároveň jsem se naučila, že samotná pasivní přítomnost mých nejbližších (respektive skutečnost, že do toho jdou) je hřejivá.

Proto bylo letos zajímavým oživením, že se holky rozhodly nejen zapojit, ale i vyzdobit, a to květinovými věnci s parůžky. Upřímně jsem se cítila potěšeně, že vůbec neřešily, co si kdo bude venku říkat, když budeme procházet takhle nastrojené sídlištěm k lesu. V tomto ohledu jsem v duchu poděkovala za to, že jsem předala jistotu a sebevědomí ve chvílích, kdy se viditelně odlišujeme od mainstreamu. 

Ohýnek se podařilo rozdělat poměrně rychle, a než jsme stihly vše připravit, dorazil i Honza z práce. Zazpívaly jsme krátkou intuitivní písničku beze slov, spálila jsem věnec pletený na letní slunovrat a půlrok sušený na zdi v předsíni, zapálili jsme plovoucí svíčku coby symbol vracejícího se Světla, a pak už to byla klasická opíkačka.

Domů jsme šli docela pozdě, příjemně najezení a vyvětraní. Já jsem prožívala radost z toho, že se podařilo skloubit moje potřeby s možnostmi a náladou ostatních členů domácnosti, a dokonce jsme u toho hostovali dalšího účastníka :). 

V myšlenkách se vracím zpět k tématu sdílení takovýchto rituálů. Křesťané se setkávají každou neděli na mši v kostele. Z toho, co jsem zažila a slyšela od lidí vyznávajících přírodní náboženství, se také často na rituály scházejí.  Cítím velký vděk za to, že se nám daří scházet se u rituálních ohýnků zatím i v rámci domácnosti.