Ženská témata a práce; jak být a nebýt rodičem

(Výhled z Malované skály, sólovýlet 29.listopadu 2020)

Minulý víkend se podařilo, že jsem měla čas jen sama pro sebe. Inuš byla se svým tátou, Honza odjel ke svým rodičům. Zůstala jsem v pátek po 17h doma jen se zvířaty a výhledem na dva večery a téměř dva dny otevřených možností. Vzhledem k tomu, jak mohutné vnitřní procesy se mi poslední měsíce dějí, jsem věděla, že největší část víkendu chci věnovat jejich bližšímu nahlížení, třídění a uvolňování (se). 

Dle očekávání tomu moje hlava příliš nakloněna nebyla,

už kolem 18h v pátek jsem měla sestavený megadlouhý seznam všemožných aktivit,

kterými bych naplnila víkend pomalu na minutu-

- například cvičení buti yogu, hrát na kytaru, číst si, dopsat zápisy, udělat prezentaci, jet na výlet, umýt okna atd-

ale protože se znám a počítala jsem s tím, vědomě jsem se při čtení svého seznamu ujišťovala, že nic kromě prezentace dělat skutečně nemusím, a že si mohu dovolit klidně celý víkend jen ležet, koukat do blba a přemýšlet. S pocitem naprosté legálnosti jsem si v pátek večer uvařila čaj a zalezla do pelechu, kde jsem otevřela po dlouhé době malou úzkou knížečku, která mne provází už dva roky, a kterou jsem přesto zatím nebyla schopna dočíst.

(Domácí čaj lípa, bez, mateřídouška a tymián 2020)

Jedná se o knížečku s názvem "Sedm posvátných fází menarché" od autorky Kristi Meisenbach Boylanové. Tato knížečka s velmi hezkou fotkou na obalu shrnuje naprosto fascinujícím způsobem průběh přecházení dívek z dětství do dospívání a dospělosti. Celý proces člení do sedmi fází, z čehož první dívky mohou pociťovat i několik let předím, než v jejich těle dozraje první vajíčko a ohlásí se první menstruační krvácení. 

Když jsem knížku začala před pár lety číst, brečela jsem prakticky na každé stránce. Ne proto, že by v textu bylo cokoli smutného, ale naopak proto, že jsem rozuměla textu a potvrzovala si svoje do té doby intuitivní pocity spojené s vývojem mé dcery. To, co jsem vnímala ale nedařilo se mi uchopit do nějakého pořádného celku v přenositelné podobě, se formovalo na stránkách knížky Sedm posvátných fází menarché. 

Konkrétně se jednalo třeba o vysvětlení tichounkého volání v životě děvčat kolem devátého desátého roku. Tichého ale neoblomného volání samotného Světa, které dívka musí poslechnout, a začít se postupně chystat na cestu od břehů dětství, a o bolesti a zmatku, který to s sebou přináší. 

Vybavila jsem si situaci s uklízením domečku pro panenky, ke které Ingrid spěla téměř půlrok. Samotný akt probíhal ve velkých emocích a já si naprosto jasně pamatuju, že jsem pociťovala chvílemi bezmoc, že nemohu své holčičce ulehčit jinak než samotnou přítomností a plněním jejích pokynů, a chvílemi jsem cítila i hrdost na to, že u toho vůbec mohu být.

V jednu chvíli jsem tenkrát měla co dělat, abych se nerozbrečela taky. Vybavily se mi  totiž vlastní úzkosti a bolest, které prožívám prakticky pokaždé, když dochází k nějakému většímu posunu nebo změně a já si tím vědomě procházím (bez ohledu na to, že je změna pozitivní a vítaná. Úzkost, strach i bolest tam jsou vždycky.)

To, co mi při uklízení domečku pomohlo nenechat se svést na vlně procesu Ingrid, bylo jistější usazení se (skoro bych řekla zavrtání se do polštáře) v roli matky. Nebýt Kristýna, teď být máma. 

Jakmile bylo hotovo (to znamená domek uklizený ve skříni, nábyteček uložen v krabicích), dostavil se klid. Podle očekávání se na domek ve skříni podívala pouze několikrát v následujícím měsíci, pak už nikdy. Jeho místo částečně nahradily jiné věci, a částečně zůstalo volné. 

S přibývajícími přečtenými stránkami se mi v brečení stále více objevovala vděčnost, dojetí a pocit soudržnosti, podněcující láskyplnost. U sebe tyto jevy vnímám jako velmi ženské a nedostatkové, a proto se nebojím napsat, že mne to posunulo do zóny údivu a růstu. 

V podstatě poprvé v posledních čtyřech letech se mi dostalo skutečného potvrzení mateřské intuice a způsobu provázení dcery od naprosto cizího člověka, a to jen skrze text. Tím, že nemám ve své matce vzor a nemám kolem sebe vrstevnice se stejně nebo alespoň podobně starými dětmi, si všechno mateřské zažívám spíše jako samouk. 

Správnost většiny svých přístupů a myšlenek týkajících se výchovy a doprovázení dětí z pozice rodiče dítěte 0-8 let jsem si opakovaně ověřila a potvrdila při studiu na peďáku, ze zpětné vazby od třídní učitelky na ZŠ v Hořovicích a hlavně v praxi z Lesních klubíků, kde jsem několik let měla možnost nejen pozorovat, ale i blíže poznávat rodiče docházejících dětí. Asi už se budu trapně opakovat, ale fakt mám radost a vážím si toho, že mám za svoje kamarády některé z rodičů dětí, které k nám do Lesních klubíků docházely. Tihle dospěláci jsou biologicky starší přestože mají mladší děti než já, a jsou pro mne určitým vzorem a garancí toho, že i v dnešním světě existují láskyplná partnerství, domácnosti a vědomé rodičovství. A jsem přesvědčena, že možnost pohybovat se v takovémto prostředí mne motivovalo k uzdravení v době, kdy jsem byla čistě jen rodič dítěte v lesní školce na Moravě.

Od té doby, co se Ingrid někdy po devátém roce dostala do "krize osmého roku" (=dle antroposofického myšlení se děti s výměnou mléčných zubů stávají součástí ryze pozemského bytí a vytrácí se dřívější fantazie a napojenost na všeživoucno), jsem už vycházela spíše z vlastních zkušeností z dětství a hlavním cílem pro mne bylo, aby si Ingrid nemusela zažívat to, co já. 

(Slušná řádka spadaného listí. Voda proudí okolo...)

V posledních dvou letech si výše uvedené uvědomuju v jiné rovině/hloubce. Postupně mi došlo, že se velká část mého rodičovství točí kolem kritéria "musím být lepší matka, než je moje matka". Útrapy spojené s vlastním dětstvím a dospíváním pro mne byly natolik zásadní, že jsem byla schopna udělat prakticky cokoli, jen abych tomu nevystavila vlastní dítě. V praxi to znamenalo, že jsem mnohdy nevyjadřovala své pocity a myšlenky, protože jsem nechtěla dceru vystavovat takovému hnusu. Dobrým příkladem můžou být naše rozhovory o významu přátelství, kterých jsem měla s Inuš nespočet. Vždycky jsem ji podporovala v udržování kamarádských vztahů, férovém urovnávání sporů a trpělivě s ní rozebírala a vysvětlovala každý "zádrhel", který se v jejím kamarádství vyskytl. Zároveň ve mě roztahovala křídla unavenost z lidí a jakýsi odporný závan vlastních vzpomínek na roky šikany a výchovných obtíží s vrstevníky. 

Ingrid roste s chutí do života, vlastními plány na budoucnost, stabilními přátelskými vztahy a věnuje se činnostem, které ji spíše hodně baví, než že by je měla jako povinnost. Je velmi orientovaná na aktivní život, bez problémů se snaží vytvářet si takové životní podmínky, aby jí v tom bylo dobře. Ve škole prospívá nadprůměrně. Je zdravá. A já se stejně někde uvnitř sebe klepala, že je něco špatně, a každé její prudší výkyvy si v sobě překládala jako vlastní zodpovědnost. I přesto, že jsem ji navenek vedla k samostatnosti a zodpovědnosti, jsem uvnitř cítila strach a nutnost vytvářet takové prostředí a takové podněty, aby bylo jisté, že se moje dcera bude moci vyvíjet ve spokojenou a svobodnou bytost schopnou se rozhodovat a nést zodpovědnost za své rozhodnutí. 

(Sólooběd na Malované skále, 29.11.2020)

Neúnosnost tohoto přístupu se začala projevovat v letošním roce, kdy jsem si všimla, že náš vztah s Honzou nahlížím především jako na "jistotu bezpečného a správného prostředí pro výchovu dítěte", než na primárně naplňující partnerský vztah dvou dospělých lidí. Svou úlohu v tomto uvědomění sehrála určitě i příležitost dostat se po velmi dlouhé době do kontaktu se svou sexuální identitou a připomenout si, že vztah s mužem není jediná možnost naplnění smysluplného vztahu. Rozhodně to ale není hlavním faktorem.

Velký vliv na mou (sebe)reflexi má samotná dospívající Ingrid, Honzova láska, výcvik terapie zážitkem. Největším činitelem v tomto procesu uvědomění si, že takto nemohu pokračovat, je ale moje práce.

(Můj pracovní stůl plný nezbytných propriet - počítač, kbelík na toxický odpad, ovoce, mapa, diář,dixit karty, nástěnka s jádrovými schématy a seznamem emocí, pastelky)

V rámci propagace činnosti naší organizace vychízejí pravidelně několikrát do měsíce rozhovory s jednotlivými pracovníky. Loni jsem byla jedním z respondentů i já. S naší PR specialistkou Terezou jsme si povídaly o práci a trochu i osobním životě. Formulovala jsem, že vnímám jako důležitou možnost pracovat se svým příběhem, vnímám-li to jako důležité/podpůrné pro klienta. Pamatuju si na ten rozhovor docela dobře, a pamatuju se, že jsem mluvila za sebe především jako za Kristýnu- pracovnici, ne za Kristýnu - matku. O pár měsíců později jsem řešila téma hranic díky spolupráci s klientkou, jejíž narušení vztah s matkou stál v pozadí bezvýchodné situace. Tolik energie, kterou jsem vynaložila do komunikace právě s matkou této klientky, by vystačilo nejspíš klidně na dva standartní klienty. 

S postupným plynutím času jsem si mohla dávat do lepších souvislostí vlastní citlivost na určitá témata v životech klientů a jejich rodičů, a skutečnou reakci na práci s takovým tématem.  Vypozorovala jsem si, že v případě potvrzení fatálního selhání rodičovských kompetencí v rodině klienta se u mne začalo objevovat větší nasazení a také jsem byla schopna efektivnějších strategií pro řešení situace. 

Výše uvedené velmi souvisí s porozuměním svému hlubinnému hnacímu motoru mateřství. Porozumění tomu, jak souvisí zvýšená citlivost na téma "narušený vztah matka-dcera" v klientské rodině a nejistota z vlastních rodičovských kompetencí.

Tím, že jsem se odstěhovala do Plzně, jsem přišla nejen o možnost přirozeně sdílet výchovu s lidmi, ke kterým mám důvěru (přestože mají mladší děti), ale i o inspiraci (= možnost VIDĚT ty lidi a cítit jejich energie v roli rodičů). To je, dívám-li se na obsah své práce, ztráta opravdu obrovská. 

V oficiální práci (pracovní HPP) se totiž posledních pět let setkávám s rodinami nefungujícími, nebo fungujícími s obtížemi. Ať už dříve v nízkoprahu, nebo teď v Tísni se potkávám s dětmi a mladistvými s problémy. Dětmi zneužívanými, traumatizovanými, plnými nenávisti nebo apatie, dětmi překračujícími hranice. Moje vlastní zkušenost s dospíváním a vztahem s rodiči/matkou je spíše katastrofa než něco jiného. Honza děti nemá. Rodiče kamarádek a spolužaček Ingrid v Plzni neznám. Lidi na výcviku se coby rodiče buď neprezentují, nebo jsou až moc altervšechno a mají výrazně mladší děti.  

Sečteno podtrženo, jsem v tom (zase) tak nějak sama, a z toho plynou obavy a potřeba mít věci víc pod kontrolou...

(Dvanáctka a jedenáctka jedou na tábor, Vítkův vrch 2020)

Tímto se dostávám zpět ke knížečce "Sedm posvátných fází menarché", kterou jsem téměř dočetla o víkendu. Ta úleva, kterou s sebou četba přinesla, vychází z ubezpečení v tom, že stále vnímám svou dceru a její odpoutávání se od břehu dětství, a že to zvládám i bez kontaktu se svými "vzory správných rodičů". 

Když jsem si četla, že je v pořádku předat kontrolu například nad spánkovým režimem dospívající dívce, okamžitě (během vteřiny co jsem odstavec dočetla) jsem věděla, že v tomto už přetahuju limit, a že s okamžitou platností musím v tomto změnit stávající přístup. Podobně tomu bylo v případě v trávení volného času doma(struktura ze strany rodiče versus přirozené preventivní rozhovory s dospívající dívkou a ponechání reálného trávení času na ní) anebo zapojování dívky do provozu domácnosti formou parťáctví místo "rodičovských návrhů dohod". Moc mile mne překvapila práce s vnímáním svého těla skrze vztah matky sama k sobě. 

A protože jsem měla opravdu klid a prostor si četbu prožívat podle svých potřeb, dostala jsem se téměř k závěru knihy. Cítím se příjemně vybaveně a jistě s představou, že klidně už příští rok může její první menstruace přijít, a stejně tak se cítím vybaveně i na cokoli jiného, souvisejícího s proměnou Ingrid z holčičky přes dívku až do ženy (bude-li chtít ženou zůstat). 

(Ohýnek na sólovýletu, Malovaná skála 29.11. 2020)

Kdybych si to nezažila, netušila bych, kam až se člověk může dostat při plné koncentraci na určité téma během jednoho víkendu, nebo i psaní článku. Kromě pochopení svazujícího principu vnitřní kontroly nad dospíváním dcery jsem si přišla na to, jak tento princip může mít vliv na pracovní vztahy s klientkami-dívkami, a jejich matkami. A v průběhu jednodenního putování okolím řeky Střely jsem si objevila hranice rolí Kristýny - rodiče, Kristýny - člověka a Kristýny - pracovnice. Po velmi velmi dlouhé době jsem se dostala až do pocitu harmonického bezpečného prolínání. A vím (už), že i když titul máma mi nikdo neodpáře, být rodič neznamená vyčerpat se ani vydeptat se. Naopak.

A přestože to ještě bude potřeba obnažovat a věnovat se tomuto tématu, nejvíce nyní převažuje pocit bezpečí a vědomí, že (konečně!) vím, o co tu jde. Moc si přeju, aby toto mohlo být jakousi vstupenkou do letošního Adventu. Čtvrtého adventu v tomto experimentálním životním projektu. A poprvé za celou dobu jeho trvání mám opravdu blažený pocit z toho, že název "manuál pro život" odpovídá obsahu. Kdybych psala knihu, v obsahu by se dnes objevilo asi toto:

• Jednou přijde čas, kdy si přeřízneš další pupeční šňůru, která tě nezdravě poutá ke svému...(dítěti/domovu/partnerovi). Uděláš to ty sám/a, a uděláš to bez výhrad, protože víš, že všechna bolest a strach jsou právě touto šňůrou živeni.