Zaplouvání do podzimu

(Jablko brdské, sběr 2018)

Podzim je moje nejoblíbenější roční období. Možná to začalo už v dětství, ale konkrétní vzpomínky k tomuto mám až někdy kolem sedmé, osmé třídy ZŠ. Pamatuju se, jak jsem cestou ke škole během chůze doslova hltala spadané listí tvořící na chodníku okulibé obrazce, a při procházkách se rozpíjela v barevné vonící atmosféře podzimu.

Postupně se slabost pro podzim začala prohlubovat. Naciťování se na přicházející ochlazování a pokojné připravování na zimu, moje smysly jitří...V mém životě zatím ty největší věci vznikaly nebo se děly na podzim. Silné napojení na odkazy předků, důležitá životní setkání anebo ztráty, příliv tvůrčí energie, největší vnímavost a hlavně velká rozhodnutí - to vše se v mém životě odehrává napříč roky právě v době podzimu. 

V době puberty jsem v podzimní krajině nacházela neuvěřitelné množství inspirace a aranžmá pro svoje šeravé psaní. I ta největší úzkost šla zahlazovat hluboko pod zem, která od povrchu začíná tuhnout, začarovávala jsem bolest, pocit odcizení, neúplnosti a samoty do ztuhlých tělíček živočichů, kteří neustáli první noční mrazy, a křehkost a cit zase balila do ranních jinovatek objímajících uschlá stébla travin. Schopnost vyjadřovat se výtvarně a mluveným slovem jsem měla zablokovanou, a tak jsem používala focení (na analog i digital) a právě psané slovo, které zachycovalo vnitřní procesy a výjevy zachycené pohledem. Bylo to často statické na pohled, ale s obrovským potenciálem organičnosti a pohybu. Fakt, že ta organičnost a pohyb byly většinou směřovány k ukládání niterního šera, nebylo ke škodě. "Tohle jsou maličká ty mý sudety, mezi náma", zpívá Kittchen na svém albu Kontakt, a přesně to vystihuje.

Když jsem se stěhovala z rodného města, vynesla jsem spoustu poposaných deníčků a diářků a fotek a dopisů kousek za sídliště, na hezké místo s ohništěm, a nechala to všechno přejít přes plameny do jiného skupenství. Nechala jsem (si) jen něco málo, hlavně ručně vyvolávané černobílé fotky z flexarety, a pak texty, které doposud někde visí v internetovém prostoru.

Zadumané toulání podzimní přírodou, poplakání si někde v lese opřená čelem o kmen stromu, zarývání bosých nohou do blátíčka a spadaných listů...Velká depresivní romantika nemocné duše. Provázelo mne to mnoho let, a vždycky v tom bylo i kus radosti z toho, že si to vůbec zažívat mohu, takto být sama se sebou, a cítit vše co je okolo mne, a se mnou. 

S dcerkou a později dětmi v Lesním klubu se podzim začal proměňovat do tvůrčí dílny nejen pro slova. Láska k focení mne neopustila, naopak jsem zjistila, že děti jsou ideální strůjci momentů žádajících si o fotku, protože děti nepřemýšlí o kompozici, dělají všechno intuitivně a tím neustále je co zachytávat! A tady mohu s jistotou říci, že je zcela jedno zda je zima, jaro, léto nebo podzim. Stále se něco děje, stále vznikají ty okamžiky, kdy automaticky saháte po foťáku a děláte klik klik (zlatá éra mobilů, kolikrát jsem nafotila i padesát fotek za jeden den v Lesním klubu, a velmi těžko jsem se potom večer rozhodovala, které smažu, a které vyvěsím do skupiny pro rodiče...O domácí produkci s Ingrid raději mlčím :-D ). 

V návaznosti na podzimní téma mi vyskakuje všechno to navlékání, sušení, obtiskávání, splétání,skládání,očichávání,hmatání...no prostě krása! 

S nástupem kreativního využívání podzimu všemi smysli, vytrácela se i ta šeravá úzkost, zničenost a hlavně potřeba " prostě už nebejt". Působení podzimu na moje citlivé nitro neustupovalo, ale všechno se to začalo prosycovat tím tichounkým tepáním v odpočívajících kořenech a kmenech, jemným chrastěním krovek brouků, zalezlých pod kůrou anebo hluboko v půdě. Začala jsem vnímat kromě rytmu vlastního šera i neutuchajícím dech energie přírody hluboko a ještě hlouběji, kde se to všechno potkává a splétá... Představuju si to jako obrovskou hlubinnou kolébku, kde může všechno vydechnout, spočinout a načerpat energii do dalšího roku a jara. 

Podzim pro mne představuje i určitý přechod, který prožívám mnohem silněji než kalendářní konec roku, anebo jaro vylupující se ze zimy. Možná mám ráda více ta uzavírání, ukončování a dotahování, protože

(v testu zaměřeném na týmové role mi nejvíce vylezla funkce právě dotahovače)

to přináší určitou vidinu úlevy a oddechu, a také i vědomí, že se blíží možnost konečně se otočit a něco za sebou vidět. Možná je to i něco dalšího.

Nedělám si mnoho novoročních předsevzetí, snažím se nastavovat si další rok už během období 12 dnů mezi Vánoci a Třemi krály, ale i přesto se objevují s přicházejícím podzimem i témata, která bych chtěla nějak finišovat, zkompletnět, dotáhnout. Srovnat dluhy, urovnat spory, vidět se s blízkými které jsem dlouho neviděla, podpořit zdraví, vrátit se k lepšímu spánku, utřídit složky v PC, dodělat zápisky, doprobrat s dcerou některá témata...Je to až téměř biologické puzení k zavrtání a propadání se skrze tlející listí, vlhkou hlínu, spadané žaludy a slupky z bukvic, volání k proplétání se mezi schnoucími travinami, objímání holých větví, mazlení se s opadanými hlavičkami květin, a to až k dokončení a vnoření se do výdechu a odpočinku zimy...

V pondělí jsem vytáhla několik mladistvých klientů na pracovně - terapeutické tvoření u známého. Kluci pod vedením známého makali se dřevem, a já jsem dostala za úkol vysypat sklizený mák. Sem tam jsem se přišla podívat, jak se klukům daří, sem tam jsem cvakla fotku pro donory a projektový management, a jinak moje pozornost i veškeré úsilí patřilo suchým makovicím. Fascinovala mne perfektní geometrie, ukrytá v čepičkách makovic, zvuk máku uvnitř a pak zvuk máku při vysypávání, bříška mých prstů se zjemna dotýkala struktury stébel, a bylo mi krásně. 

Myšlenky mi zapadly do dlouhodobého přemítání o síle podzimu a o procesu zdánlivě uspěchaného končení, stejně jako napršela maková zrnka do připraveného hrnce. Makovice jako symbol uzrávání...

Jako jsem už kdysi psala, na začátku podzimu vysílají stromy svoje malé semenáčky do světa. My lidé s tím jdeme nevědomky ruku v ruce, a vysíláme děti do školek a škol. Narozdíl od stromů, které po tomto náročném procesu shazování plodů stahují svou energii do středu a hlouby, se ale vrháme často naplno do pracovních povinností, s pocitem "UFF, o děti je zase až do odpoledne postaráno, takže my můžeme celou pozornost a energii využít naplno do vlastních věcí". Často se ty "vlastní věci" zbrousí do pouhých pracovních povinností, a neuvolňuje se kapacita na to připravit si hřejivé bezpečné nitro pro stažení energie do vlastního středu a hloubky. Přitom právě tohle hřejivé místečko někde hluboko může být později zdrojem dobrého pocitu, že jsme živí a že se nám daří. Zdrojem pro překonávání zimy. Místem, kde můžeme pohoupat a nechat odpočinout všechno to, co s námi v průběhu roku putovalo ke svému obnovení. 

Podzim miluju ze všech ročních období nejvíc. Vzduch je plný vůní, zvuk se podzimním vzduchem nese s větší ozvěnou než v létě, příroda se vybarvuje, počasí kouzlí...A podzimem doputujeme až téměř na konec celého roku. Pouze jeden ze zimních měsíců se do něj ještě vejde, zbytek zimy už je vlastně začátkem nového cyklu. 

Dívám se na to a dává mi to smysl. Protože o skutečném zimním spánku nelze mluvit jako o samozřejmosti. U lidí prakticky vůbec, u zvířat si tuto výsadu užívá menšina. Za rostliny si netroufám nic domýšlet. Cítím to ale tak, že podzimem to nějak končí, protože přes zimu se sbírá síla na další jarní znovuzrození. A věřím, že i my můžeme z téhle přírodní zákonitosti čerpat. Ne se hnát naplno až do poloviny podzimu, kdy pracovní nasazení nadstaví hysterie blížících se Vánoc a shánění dárků. 

A v průběhu adventu vyměnit pracovní povinnosti za šílení z předvánočního úklidu, pečení XY druhů cukroví, bilancováním nakoupených dárků a kýčovitého zdobení domácnosti.

Věřím, že zaplouvání do podzimu můžeme brát jako příležitost k odložení a jakéhosi srovnání se sám se sebou tak, abychom měli dost síly i na budoucno. To, co nám podzim z hlediska tvůrčích podnětů nabízí, má největší potenciál z celého roku. A když se nám podaří ten potenciál využít, můžeme nejen objevovat a hýčkat své umělecké vlohy, ale i vyskladňovat vše potřebné. Je jedno, jestli to bude přemýtání během procházky, žmoulání kaštanů v kapse, skládání poezie nebo třeba vyřezávání ze dřeva. Někdo možná ani žádné přímé spojení s přírodou nepotřebuje, a vystačí si s otevřeným deníkem. Ať tak či tak, podzim otvírá dveře pro dokončování, přípravu k výdechu, a odpočinku.