(Z)hodnocení uplynulého "roku Tři"

Třetí rok psaní na tomto místě se nachýlil ke svému přehoupnutí. Připadá mi to teď trochu neskutečné, až s takovým surrealistickým nádechem, když čtu jak jsem loni dokončovala své potkávání se se svým vnitřním já a biologickým věkem. Myslím, že kdybych to nepřečetla, ani by mě teď nenapadlo zamyslet se nad touto rovinou. Cítím, že velký podíl na tom zacelení mají zkušenosti z výcviku, především kontakt s kolegy, a také vývoj v našem vztahu s Honzou a rozvíjení dalších perspektiv.  Ačkoli si svou "bárku táhnu sama" už dlouho, podařilo se nám lépe rozdělit síly. To přineslo i přes částečné temno nádhernou úlevu a také pocit, že v tom sama být nemusím (myšleno opravdu nemusím ani uvnitř, na té hlubší rovině bytí). 

A teď v jednotlivých významných bodech:

1. Ztráta iluzí co se vánočních stromků v květináči týče

V průběhu jara, díky covidové situaci, došlo na přesazení stromků. Kromě našeho Vánočního mikrosmrčku jsme totiž už v lednu 2020 na balkoně ubytovali i nalezence od popelnic, hezkou jedličku v květináči, kterou jsem objevila při jedné z cest do kanceláře.  Ani ve snu by mě nenapadlo, že stromky v květináči jsou takový podvod! Když nám oba začaly koncem února silně osychat, napadlo mne, že je zkusíme přesadit do většího květníku, ve kterém budou mít více místa, a pak je jednoduše přesadíme někam do lesa. Takové překvapení, jaké mne čekalo, nepřeju fakt nikomu. Oba stromky měly useklé hlavní kořeny, a zbylé malé kořínky byly v terciálním stádiu. Něco málo o botanice vím, ale stejně jsem neměla koule jen tak je vyhodit do kontejneru. Zkusila jsem alespoň jedličku zachránit, ale v půlce března bylo jasné, že je konec. S Honzou jsme následně řešili dilema, jak budeme řešit Vánoce letošní. Po velkém googlení jsme našli návod, jak rozeznat stromky v květináči s useklými kořeny (čili těch, které vykopou, useknou, strčí do květináče a zasypou hlínou) od těch skutečně pravokořených, pěstovaných přímo v květináči. Letošní Vánoce tedy naštěstí dopadly na výbornou nejen mezilidsky, ale i co se stromku týče :)

2. Nebát se barvy do vlasů, ale respektovat soukromí

Já jsem s barevnými vlasy začala už loni na podzim, v listopadu 2019. Letošní rok se do toho rozhodla namočit aj Inuš. Po vzájemné domluvě jsem stanovila hranice na odbarvení, ale do barev samotných jsem vůbec nezasahovala. Co se stylu týče, snažím se nechávat Inuš co nejvíc svobody. Možná je v tom ještě kus děsu z mého dětství, kdy jsem neměla prakticky žádnou možnost si nějaký styl najít natož prosadit, ale spíše to vnímám jako malé zadostiučinění z toho, že si Inuš sama dokáže říct, co se jí líbí a je schopna si to pak i unosit. Z praxe znám hodně lidí, kteří se uvrtají do nějakého výstřelku či experimentu, a pak vydávají spoustu energie do toho to zase zamaskovat. Typickým příkladem jsou ofiny, mikáda anebo asymetrické účesy s patkou. 

Když jsem seděla v křesle a dívala se, jak se Ingrid odbarvují vlasy, vnímala jsem kontrast teprve "zdětstvíseprořezávajícího" obličeje a výrazných vlasů. Právě tenhle kontrast jakoby ztvárnil celý ten proces vyloupávání se z dětství, přecházení do dospívání a puberty. Ruku v ruce s tím jde i potřeba více (si) chránit soukromí, což vnímám především na rovině sociálních sítí a vlastně i tady tohoto prostoru. Dokonce jsem si v průběhu roku všimla, jak kritická jsem vůči některým svým FB přátelům, kteří zaplňují svoje profily fotkami dětí, na nichž je mnohdy patrné, s jakou nechutí nebo nevědomostí se děti fotit nechávaly. Jsem přesvědčena o tom, že většina z nich by nesouhlasila s tím, aby ty fotky na FB visely. Já se Ingrid ptám na každou fotku, kterou chci někde publikovat, a po poslední debatě jsem naznala, že mě samotné je vlastně nepříjemné se jí na publikování dotazovat a vysvětlovat (i sama sobě?!?), proč chci někde fotku vůbec zveřejňovat. Výsledkem budou  odteď už jen fotky bez obličeje, anebo někde v dálce. 

p.s. Dokument  "V Síti" jsem stále neviděla (nicméně jsem naznala, že mne klientky a blízcí obeznámili dostatečně s obsahem všech dostupných verzí včetně té 18+, a přečtením knihy Kdo chytá v síti se cítím v tomto tématu prozatím dostatečně vybaveně).

3. Pěstování v paneláku se vyplácí i v malém měřítku

Když jsem tady na jaře vesele sdílela radost ze zazeleněného balkonu, někde v sobě jsem si přála, aby ta radost přetrvala i v podobě nějakých plodů. Rajčátka i okurky  naštěstí dozrávali o106, dařilo se bylinkám a z hlediska estetiky nás mile překvapily kvetoucí luční kytky ze semenných koulí Tchibo. 

Celková vizuální stránka balkonu ovšem utrpěla řadu kosmetických nedostatků, špatně vybranými úchyty na truhlíky počínaje, nevhodně zasazeným trávníkem pokračujíc a nálety mšic končeje. Kamarádky, které nám balkon navrhly a realizovaly, sice přistoupily na snížení ceny, ale i přesto za pár měsíců dojde k velkému vyvezení většiny stávající zeminy, trávník bude muset projít rekonstrukcí (a stane se napůl místem pro kočky a napůl zeleninovými záhonky na divoké byliny a saláty), a bude potřeba pořídit pořádné úchyty na truhlíky, aby se nám konečně zužitkoval potenciál paletové zdi. Na naše náklady, a tentokrát v mé režii. Píšu to teď s velkým vděkem, protože letos bych si na nic takového sama netroufla, a neskutečně moc si vážím času a energie, kterou do toho obě zeměženy daly. Na to, že to byl jejich úplně první panelákový projekt, to dopadlo víc než dobře. Beru si z toho obrovskou zásobu inspirace a nových vědomostí o kombinacích jedlých rostlin, a také nadšení pro to zkoušet své dosavadní zahradnické dovednosti rozvíjet. Na příští rok mám kromě stávající nabídky v zásobě semenné koule divokých salátů, keříčková rajčata a nové bylinky. Ráda bych se také více zaměřila na estetiku a dekoraci balkonu. V době covidových je totiž balkon současně i místem pro relax či venkovní pracovnou.

4. Řešení otázky alergie na kočky

Tohle téma prochází naším vztahem s Honzou už od začátku, ale letošní rok je pro mne dost významné, protože se stalo předmětem konfliktů i skutečného bilancování celého vztahu. 

Honza má alergii na kočky. Dát kočky pryč pro mě nepřichází v úvahu. Dokonce jsem si uvědomila, že je pro mne přijatelnější se rozstěhovat a udržovat vztah "na dálku", než uvažovat o tom, že by šly kočky z domu. Když Honza poprvé vyslovil, že by taky mohlo být pro někoho řešení dát kočky pryč, koukala jsem na něj jako padlá z višně, a vypadlo ze mě, že kdyby měl s kočkama problém, vůbec si s ním nezačnu něco vážnějšího, než se občasně scházet. A ještě jsem přidala, že alergie jsou symptomy, které si můžeme sami regulovat a také je nechat odejít. Ani fakt, že si Honza každý den něco kape do nosu nebo zapíjí protialergickou tabletku, se mnou v tomto ohledu nepohnul. Jednu dobu jsem měla ze sebe špatný pocit a říkala si, že bych měla přeci být schopna nadřadit partnerský vztah zvířeti, ale nenašla jsem to v sobě. Kočky mám doma mnohem déle, než Honzu, a neumím si vůbec představit, že by najednou doma nebyly...

Nebylo vůbec jednoduché toto téma řešit, a ještě víc se to začalo komplikovat, když jsme měli zkusit aspoň omezit pohyb koček v naší ložnici. Zatímco Honza dokázal klidně spát celou noc, já jsem byla po pár nocích naprosto vyčerpaná a doslova vycukaná z neustálého probouzení mňoukajícím a škrabajícím kocourem, který se k nám snažil dostat stůj co stůj. 

Myslím, že je to něco jako mateřský reflex, kdy matka v noci slyší plačící miminko, zatímco ostatní lidé v místnosti na pláč nereagují. 

Když jsem se rozhodla, že budu raději spávat v herně, aby měl Honza čistý vzduch a já se taky vyspala, Honza ustoupil. Pro mě to bylo dost nepříjemné, cítila jsem se téměř jako vyděrač, přestože v nápadu oddělených ložnic nebyl žádný jiný záměr, než že se oba vyspíme "po svém". Popravdě to ve mě leží doteď, a nedokázala jsem se s tím ještě nějak popasovat. Cítím, že nejde ani tak o tuhle konkrétní situaci s kočkami, ale o mou (ne)přizpůsobivost jako takovou.  

5. Moje tělo je domov pro mne, aneb svoje tělo už chci mít jen pro sebe

Tohle téma je pro mě hodně citlivé, protože - stejně jako ty kočky - zasahuje do osobního života další osobě. S Honzou průběžně aktualizujeme možnosti naší budoucnosti, do které spadá i rozšíření rodiny. Je pro mne bolestivé vidět, jak se naše situace proměnila za poslední rok a půl. Velké plány o dětech po dokončení výcviku se přehouply přes striktní zamítnutí jakékoli zodpovědnosti za další život, a aktuálně hledáme místo pro kotvu s možností péče o děti cizí.

Vícekrát jsem zmiňovala uzavření intimity, které mne na jednu stranu trápí, ale na druhou nemám téměř žádnou motivaci na tom něco měnit. Cítím se fyzicky a intimně hrozně vyčerpaně, vypotřebovaně, jediné po čem toužím je možnost normálně se pomazlit a pohladit, žádná jiskřivá erotika nebo experimenty mne nelákají. Fakt, že jsem potkala Ženu, která mne oslovila natolik, že jsem její téma musela vnést i do našeho vztahu s Honzou, na tomto uzavření nic moc nezměnil. 

Z hlediska plánování dětí se zabývám otázkami typu "Chce se mi ještě investovat tolik let do výchovy a péče o další život?" Dokážu si představit budoucnost s Honzou a třeba i s Ní, cítím že je to Láska s L., a vidím tam tu budoucnost i jen tak jako milující se lidi, kteří mají hodně času na svoje koníčky, cestování, kulturu a tvoření, aniž by tam bylo další dítě. 

Když jsem se zaměřila na svoje myšlenky kolem tohoto tématu, objevovalo se mi nejvíc to, že moje dcera už má blíže k dospělosti než k dětství, a začínat zase od nuly...se mi moc nechce, a představa rostoucího života v mém těle mne přímo děsí. Myslím, že je to strach z příliš velké zodpovědnosti a také obava ze zabrždění v dosavadním postupu. Teď, když se mi začalo dařit věnovat se i vlastním věcem, se mi nechce začít lítat kolem středu vesmíru v podobě dítěte. Na druhou stranu vnímám velkou potřebu ze strany Honzy, mít možnost realizovat se coby táta se vším všudy. Otevřeně spolu o těchto věcech mluvíme, a myslím že je to jedna z dovedností, která nám umožňuje tím vším procházet společně jako pár, a ne jako dva lidé vedle sebe. 

Jako reálná a oboustranně přijatelná možnost se začíná rýsovat téma adopce. Zatím je to ale příliš neohraničené a nezaostřené na to, abych o tom psala něco víc. Důležité je, že  oba vidíme smysl v tom zůstat spolu, a že pozitiva převyšují vysoce všechny nejistoty a "nové výzvy", které se v tomto roce objevují v opravdu hodně citlivých oblastech vztahu.

6. Kolik lidí miluješ...

Tolik lidí miluješ. Já jsem v letošním roce pocítila, 

možná i díky výcviku, který mne vede k otvírání dřívějších způsobů života a ověřování, zda z nich skutečně nic už do současnosti nepatří,

náklonnost k jedné Ženě. Za svůj život jsem toto zažila jen velmi výjimečně, protože se v minulosti spíše jednalo o přitažlivost fyzickou nebo o blízkost ve smyslu naplňování potřeb, které nejdou naplňovat ve vztahu s klukem. Letos jsem pocítila blízkost tak samozřejmou a hlavně silnou, že jsem musela zastavit a zamyslet se nad tím, jak s tím budu nakládat dál. Na rozdíl od minulosti jsem teď matka třináctileté dcery, a buduju několik let vztah. Nebydlím sama a můj život se netočí jen kolem toho, co si zrovna ucítím nebo usmyslím. 

Otevírat toto téma s Honzou byla jedna z nejopatrnějších, a zároveň nejupřímnějších akcí, co jsem kdy podnikla. Vzhledem k tomu, že jsem ve výcviku, jsem se rozhodla nedělat žádné ukvapené závěry, ale nepřišlo mi fér si něco takto zásadního držet XY měsíců v sobě. Popravdě by to ani nebylo možné, protože bych tím znemožňovala jakýkoli posun. Jestli něco nesnáším, je to nevěra. Opovrhuju všemi, kteří si za zády partnera rozjíždí něco jiného. Mám absolutní důvěru v to, že pokud je tam Láska, tak je tam místo pro vše, co tam patří. 

Nedělám si iluze, že je všechno zalité sluníčkem a mám povoleno či schváleno dělat si, co chci. Není vůbec jednoduché s člověkem, kterého miluju, otvírat otazníky nad tím, zda by bylo možné část své pozornosti a času a lásky věnovat i někomu dalšímu, aniž by to způsobovalo nepříjemno a konflikty v našem dosavadním vztahu. Ještě méně jednoduché je to v případě, kdy vlastně nevím, jak se bude naše ženská blízkost vyvíjet. Stejně jako Honzovi, i s Ní jsem otevřeně probrala, že do konce výcviku nechci vůbec nic rozhodovat, rozvíjet ani zkoušet. Chci mít možnost věnovat svému nitru pozornost celistvě a na 100%, což během výcviku není možné, protože mne zaměstnávají jiné procesy.

Ať se to bude v příštím roce vyvíjet jakkoli, nepřestanu se asi do konce života podivovat nad tím, v jak nečekaném životním období Bůh dokáže přiložit takovéto překvapení. Za posledních minimálně deset let jsem nepotkala ženu, která by mne zaujala něčím hlubším, než zběžným vzhledem, 

(který mi nestojí za hřích. Ráda se pokochám, ale že bych měla tendence blíže oslovovat nebo randit, na to jsem se cítila už vážně stará a unavená),

takže se cítím opravdu zaskočeně, a zároveň připraveně na to naložit s tím celým právě tak, jak to bude situace umožňovat s ohledem na to, abych nikomu neubližovala.

7. Nová role na pracovním trhu

Na začátku roku 2020 jsem se zúčastnila konference o primární prevenci v Plzeňském kraji. Během přestávky, když jsem korzovala mezi prezentačními stánky různých neziskovek a organizací věnujícím se primární prevenci, mne přilákal stánek NIŽ, Národní iniciativy pro život. 

Když jsem uviděla na stolku vyložený kufřík s modely miminek v životní velikosti, přepadl mě úděs, protože se mi hned vybavily transparenty s potracenými dětmi, které bývaly k vidění nejen v Brně, ale i v Plzni třeba před nádražím. Žena u stánku se mi představila jako Jitka, byla velmi milá a ochotně mi vysvětlila, že se skupinou Stop genocidě!, která právě tyto agresivní fotografie na veřejnosti vystavuje, nemá NIŽ nic společného. Byla jsem hodně překvapená, kam jsme se nakonec v rozhovoru dostaly, a na jaká témata přišla řeč. Nejvíce ve mě rezonovalo to, že NIŽ skrze programy u dětí rozvíjí zodpovědnost za své tělo a svůj život, šíří důvěru v láskyplné vztahy a nesnaží se do dětí nalévat moudra, ale spíše rozvíjet hodnotový systém tak, aby se snižovalo riziko nečekaných těhotenství. Na závěr konference jsme se u stolku NIŽ setkaly znovu, došlo na předání vizitek s tím, že se zkontaktujeme v rámci možnosti třeba i spolupráce.

Slovo dalo slovo, na jaře 2020 jsem se rozhodla zapojit se do NIŽ, protože souzním s programy věnujícím se prevenci neplánovaného těhotenství. 

Příprava na zkoušky z prenatální anatomie a dalších souvisejících oblastí byla pro mě docela záhul. Na to, že jsem žena a dokonce i matka, jsem zjistila že toho o ženském těle vlastně moc nevím. Samotná zkouška pro mě byla pomalu jako maturita, ale zkoušející paní doktorka na mě byla hodná, a otázky které jsem zodpověděla špatně, se mnou po písemné části rozebrala ústně. Ten pocit, když jsem dostala oznámení o tom, že jsem zkouškou prošla, bych přála všem. Neuvěřitelná úleva, pocit vnitřní hrdosti, a také natěšenost, až se na začátku školního roku 2020/2021 vypravím do základních škol. Uvědomila jsem si totiž, že mi opravdu chybí nějaký "veselejší vedlejšák". Když jsem byla s mlaďochy a u toho jednou týdně fungovala s předškolními dětmi, cítila jsem se naplněně. Představa občasného lektorování na základce se skupinou ve mě vyvolávala hřejivé příjemno, a byla jsem si jista, že je to správná volba.

Co se lektorských dovedností týče, nepochybovala jsem o sobě, vím že kolektiv zvládám a dokážu s dynamikou třídy pracovat. NIŽ mi navíc poskytnul moc hezky zpracované manuály ke každé výukové lekci (program je koncipován do třetích, pátých a osmých nebo devátých ZŠ/prváků SŠ ročníků), a stejně tak možnost náslechů. Když jsem tedy poprvé vyrazila sólo k páťákům, cítila jsem se bezpečně a dostatečně vybaveně. COVID slušně zahýbal s objednanými termíny a možnostmi lekcí, ale o to víc se těším, až se školy zase otevřou. Ta flow i pocit naplnění, které při lektorování progamů NIŽ zažívám, to je prostě a jednoduše báječné.

8. Rovnice o rozšíření rodiny externím členem

Na podzim letošního roku se do toho všeho výše uvedeného udála jedna velmi důležitá změna. Do naší doposud tříčlenné domácnosti (kočky teď nepočítám) jsem přivedla externího člena. Vzhledem k tomu, že jsme si v minulosti s Inuš opatřily "náhradní babičku" a zvažovala jsem možnost přechodné pěstounské péče, to není nic tak zásadně zvláštního. 

Fakt, že se jedná o mou bývalou klientku, současně žijící v dětském domově,už situaci mění. Téma profesionality a dilema pracovníka versus člověka se ve mě pere stále, ale čím dál víc cítím, že to takhle je správně, a že to dává smysl. Na lidské rovině pro mě takhle holčina nebyla nikdy typickou klientkou, a naši pracovní spolupráci  vnímám spíše jako otevření dveří a následně podpůrný nástroj pro kolegu právníka, která holčinu už několik let doprovází procesy řešení zneužívání v době jejího dětství. Vzhledem k tomu, že holčina za půl roku zletí, nemá smysl zabývat se možnostmi pěstounské péče. Ani mi to nedává v současné situaci smysl. Díky tomu, že u nás proběhlo šetření OSPOD a bylo prokázáno, že zde máme podmínky pro pobyt mimo DD, si ji můžeme brát zhruba jednou měsíčně na víkend anebo na prázdniny, pokud o to sama projeví zájem. 

Právě téma přirozeného zájmu je pro mne na celé věci důležité, a poslední o co mám zájem, je někam někoho tlačit. Naši domácnost beru jako možnost jakéhosi přístavu nebo oázky, kam se může chráněnka přijít zregenerovat a občerstvit v tom všem svém moři chaosu, ve kterém žila a které stále ještě neodeznělo. Stabilitu a schopnost souhry našeho vztahu s Honzou a otevřený souhlas ze strany Ingrid beru jako pilíře pro pozvolné rozvíjení našeho mezilidského vztahu. S ohledem na citlivost se mi nechce nic dalšího rozepisovat, ale je pro mne velmi důležité nevynechat tuto věc z hlavního přehledu uplynulého roku. 

9. Koníček coby koníček

O kobyle jsem si už napsala dříve, takže jen ve zkratce --> dostali jsme příležitost kobylky, o kterou jezdíme pečovat a je to skvělý. Jak pro Inuš, tak pro nás pro všechny coby rodinu.

10. Poslední možnost dovolené v tomto roce 

Jakožto statutárové dvou různých neziskových organizací jsme si s Honzou dovolili vyjet na předvánoční víkend. O práci jsme neměli ani jeden nouzi, ale našel se i čas na relax a vycházky po okolí. Věřím tomu, že na tuhle "rebelii" budeme jednou hodně vzpomínat, a snad i pro vnoučata to bude oblíbená historka o tom, jak jsme v době stále tvrdších a tvrdších opatření dokázali najít způsob, jak se legálně dostat na víkend mimo domov. Za sebe toto beru i jako důkaz toho, že má smysl věnovat se neziskovému sektoru, a plnit roli předsedy nebo místopředsedy může přinést i jedinečný benefit, například možnost realizovat služební cestu.