(Z)hodnocení uplynulého "roku Jedna"

Pilotní rok Manuálu pro život, aneb otevřeného psaní a publikace na vlastní triko se chýlí ke konci. Kromě téměř půlročního návratu k soukromému (a prakticky anonymnímu) blogu, k potřebě uzavřít to tady nedošlo.

Naopak, přijde mi, že díky sebepéči a dopřání si soukromých psaníček nastal obří posun v tom, že jsem nyní nejvíc za celý svůj proces cesty ke zdraví a radosti ze života přiblížena mentálně svému biologickému (fyzickému, kalendářnímu) věku. Protože si to prožívám a nezvládám moc analyzovat, nechci psát nějaké triky a postupy. Dost možná je to prostě jen DOSTATEK zážitků a únava z nich plynoucí. Rozhodně ale mohu určit tyto čtyři klíčové skutečnosti, které mají na posun sama k sobě vliv:

1. přicházím tak trochu o zuby.

Nejspíš mne dohnala moje bývalá PPP. Nikdy bych si nemyslela, že mě to dožene takhle zpětně a budu stát čelem riziku umělých zubů nebo skutečně pravidelným a častým návštěvám zubaře/ústního hygienika.

Zatím jsem ve fázi "vím o tom, a zajistila jsem si momentálně dostupné pomocníky od pasty přes bylinky až po změnu přístupu k vnitřímu prostředí úst". S výše uvedeným souvisí STOPka kouření. Jedno z nejvážnějších rozhodnutí v životě, a jedno z nejrychlejších. Celkem tři dny intenzivního přemýšlení a zkoumání možností, jejichž výsledkem odletěly tři poloprázdné krabičky z mého dosahu.

Rozhodnutí je nepříjemné a těžké. Zároveň dobře vím, že neexistuje jiné řešení než radikální a okamžité zrušení tohoto (ne)návyku.

(Uvědomila jsem si totiž, že vymýšlením nějakých svobodných pravidel - například "zakouřím si o víkendu dvě tři cigarety"- bych přišla o svou XYlet zažívanou nezávislost, a stala bych se naopak otrokem myšlenek a řešení cigaret.

Krutá realita v (ne)líbivém kabátku 

Jsem na sebe pyšná za to, že jsem za celý život nikdy nedošla do fáze skutečně pravidelného kouření,

že jsem v posledních dvou letech spíš nekouřila než kouřila,

a že CHCI mít tělo schopné ještě někdy počít dítě, aniž bych se musela zaobírat úpravou životního stylu.

Tyhle tři fakty jsou pro mě aktuálně velkou posilou. Obrovskou sílu mi také dodává vědomí, že spousta lidí přestala s cigaretami ze dne na den, a to i při regulérní nikotinové závislosti. Otazník mi visí nad tématem "co budu dělat místo cigarety, až přijde ta chvíle, že si chci zakouřit?".

Zatím jsem na nic nepřišla, ale je to také zatím jen necelé dva týdny, co jsem se rozhodla. Snažím se v hlavě nastolit klidný a pevný řád prostým "nekouřím, cigarety nemají v mém životě místo", a zároveň jsem připravena na fázi skutečného uvědomění a smutku nad ztrátou. Uvnitř totiž smutná jsem, že už kouřit nebudu, jen je to teď přebito radostí z toho, že jsem se nekouřit ROZHODLA. Je to takový pubertální a zároveň uvědomělý hluboký smutek, něco jako když dítě odloží dudlík a ví, že už ho do pusy nedá.

K tomuhle mám živé svědectví dcerky, která si pamatuje smutek ze svých asi dvou let, kdy před ni byl postaven normální hrneček místo lahvičky      s cucáčkem.

Zcela upřímně k tomuhle bodu - jsem na panenském území a vůbec netuším, kudy se bude tohle nekouření ubírat. Je to dost pravděpodobně poprvé v životě, co jsem udělala takhle ostré a skutečně rychlé velké rozhodnutí. Tak uvidíme. 

Ale věřím si, protože jsem toto rozhodnutí potřebovala nejen kvůli zubům, ale také proto, že někde v sobě mám už XY let uloženou informaci, že "správní lidi" nepotřebují kouřit.  

2. Téměř rok s Honzou plánujeme společné bydlení, až se z toho stala realita a v únoru 2019 se to stane. 

Je to naplnění jakéhosi mého idylického scénáře o vztahu, kdy dva lidi společně na něčem pracují, rozvíjí se, a neztrácejí společnou vizi. První část jsem to držela já, teď to držel hodně Honza. Poslední tři měsíce byly velmi náročné a upřímně mohu konstatovat, že ledaskdo by se na Honzově místě vztekal. Honza místo toho zvládl a zvládá poslouchat moje ostré výhrady k jeho užívání konopí, stesky na to, že jsem děsně přetažená a nechci se stěhovat do města, a zvládá i moje výlevy nalomeného rodiče.

Dvě vyorané myši ráno v Záhřebu, návrat z letošní dovolené (snů). Jeden z nejsilnějších vztahových zážitků, které mi daly jasný smysl, že chci jít s Honzou životem ruku v ruce!

Bavíme se o svatbě a dětech, společném hraní a divadelnění a sociálních projektech, je v tom spousta svobody a já jsem přesvědčena o tom, že tohle je jedinečná souhra, která mohla nastat právě až po jiných zkušenostech, s jinýma chlapama, s jinou hlavou...a přesto pořád v jednom suitu zvaném "tělo", a v tomhle jednom životě. 

3. Moje dcera se bude hlásit na osmileté gymnázium.

K tomu asi není moc co dodat, než že na takto závažné skutečnosti člověku dojde objem povinností, zodpovědnosti, lásky a motivace doprovázet svoje dítě v takto významném životním období.

Na dnu otevřených dveří Církevního gymnázia nás bylo celkem pět. Čtyři dospělí a jedno dítě. Profesoři byl vstřícní, celá škola byla jedno velké herní území (v každé třídě úkol a ukázka výbavy školy, vystoupení žáků a ředitele, možnost ochutnat místní kantýnu, a po nasbírání dostatečného počtu razítek za úspěšně zdolané úkoly si převzít v jídelně diplom), Inušce se to líbilo.

My dospěláci (Já+Honza, Václav+Trisha) jsme byli nadšení také. Statistika je vůči tomu dost chmurná (hlásí se okolo 250 dětí, berou +- 60 kousků), takže jsme vlastně všichni včetně Inuš zvědaví, jak přijímačky dopadnou. 

Jedna z variant může být i gymnázium šestileté, ale...

Původně jsem ji chtěla poslat na přípravné kurzy, které pořádá přímo gympl, ale když jsem uviděla, že první turnus byl obsazen během 30 minut po zveřejnění výzvy, rozhodla jsem se pro přirozenější cestu. Tu jsem si definovala jako "vytvoření klidných a stabilních podmínek, které povedou k přirozenému rozvoji zvídavosti a motivace k úspěšnému složení zkoušky. Co se mozku a inteligence a studijních předpokladů týče, nepochybuji o Inušce ani za mák. Co se sociálních dovedností, odolnosti, ambicí a motivace týče, jsou pochybnosti velké a myslím že i na místě.

Inuška je od malička vychovávána s přístupem orientovaným na kvalitativní prožívání, než kvantitativní výkonnost. Kladla jsem důraz na jiné hodnoty, než známky a hodnocení ve školském systému. V podstatě veškeré úkony a motivace související s učením a studiem vyplývaly a vyplývají z přirozeného základu a zvídavosti.

 Rozhodnutí zkusit osmileté gymnázium vyplývá převážně z mých sympatií k tomuto konkrétnímu gymnáziu (znám cca 8 absolventů, z nichž jedno je má kamarádka a bývalá kolegyně z nízkoprahu, skvělá holčina a schopná dětská psychoterapeutka Petra: https://www.psychoterapie-detem.cz/o-nas/ ), a sympatie jsou posílené lokací gymnázia cca 3 minuty chůze od mé plzeňské kanceláře. Inuška sama o sobě preferenci gymnázia hodnotí jako možnost trvalejšího kolektivu a nová kamarádství. Nejvíc se jí líbí výuka latiny, protože by chtěla jít na veterinu :-)

Historický snímek Mikulášského náměstí okolo roku 1915

4. Několikrát týdně jezdím cca 200 km autem a téměř pokaždé si uvědomím (nebo v horším případě vidím) kontakt se smrtí. 

Už jsem za tu krátkou dobu mé aktivně řidičské kariéry zažila opravdu ledacos. Naposledy jsem se ocitla v nebezpečné situaci v pondělí, kdy jsem neodhadla délku značící zúžení přidaného "třetího" pruhu, a poslední metry jela bok po boku dodávce, která evidentně nechtěla brzdit nebo mi dávat vyloženě přednost. Snažím se jezdit dobře. Stále jsou situace, které zažívám poprvé. 

Na to, že jsem do letošního roku považovala svoje řidičské dovednosti za nereálnou věc, je to nyní naprosto běžná součást mého (tý)dne. Velké překvapení. A posun.

Auto je jen líbivá skořápka, ve které člověk může zařvat v každé minutě.

Sečteno podtrženo - dějou se mi docela hodně dospělé věci. Dokonce je těch dospělých věcí víc, než těch nedozrálých. Takže zraju. Nejen ke konci roku, ale především sama k sobě jsem zase o kus blíže. A to mi dělá velkou radost, a také dává naději, že jsem na dobré cestě, a že "manuál pro život" nebude ztráta času.