(Z)hodnocení uplynulého "roku Dva"
Je to fofr! Už dva roky paralelního blogování na soukromém blogu a občasné založení myšlenek zde...
Loni jsem si napsala, že doháním svůj biologický věk tím mentálním. V letošním roce tento proces považuji za dokončený. Stihla jsem se posunout na několika rovinách, a možná jsem se i kousek "předběhla", protože pociťuji velkou únavu za života a téměř všeho nového, co mi do něj přichází. Mezníky a co by stálo za zmínku z letošního pomalualejistěkekoncisechýlícího roku:
1. Byla jsem po 12 letech u zubaře a jsem OK
Myslím, že jsem si tak předchystávala katastrofické scénáře o paradentóze spojené s PPP, až mi v létě přímo v průběhu našeho lesního příměstkého tábora začala růst osmička. Nic zajímavého by na tom asi nebylo, kdyby nerostla natolik intenzivně, že po několikadenním doppingu panadoly a spol jsem bolestí začala omdlévat. Vzhledem k tomu, že už XY let nemám standartního zubaře, vezl mne kolega Vláďa až do Plzně na zubní pohotovost. Tam jsem po šíleně dlouhém čekání víceméně bez potíží otevřela pusu, připravena na trhání nebo i píchání injekce. V takovém stavu, v jakém jsem tam seděla, jsem ještě skutečně nikdy nebyla. Když mi ošetřující doktor vysvětlil, že zub ven nepůjde, protože je v intenzivním růstu a nadzvedává dáseň která je podrážděná a oteklá, málem jsem začala křičet, ať mi ho z té dásně vypreparuje, hlavně když to skončí.
Skončilo to na začátku září ve fakultní nemocnici na oddělení zubní chirurgie. Stáli u mě všichni svatí (a taky Honza, i když na chodbě za dveřmi), ale zvládla jsem to. S autentickým verbálním doprovodem, se slzami strachu, z obrovským strachem, ale zvládla jsem to. Zvládli to se mnou dokonce i medičky a mladí zubní chirurgové. Už to nikdy nechci zopakovat, ale kdyby na to přišlo, tak to zvládnu.
Dokonce mám už i svého zubaře. Má ordinaci pár metrů od našeho domu, a podle recenzí je to skutečně profík. Při první kontrole mi obrousil zubní kámen z předních zubů a následně sdělil, že žádnou rozjíždějící se paradentózu nemám, a že vidí v celé puse pouze jeden kaz. Citlivé dásně ještě neznamenají celkové onemocnění. Odcházela jsem jako v Jiříkově vidění.
2. Stále nekuřákem
K tomu netřeba nic dodat. Je mi tak hezky.
3. Nebrat si práci příliš osobně - jde to?
Letos jsem si DOověřila, že opravdu existuje typ klientů, respektive klientek, které ve mě budou nejspíše vyvolávat více zájmu/obav, než ostatní. Vím o pastech sociální práce, kdy se pracovník může snadno nechat unést příběhem rezonujícím s vlastní zkušeností/prožitkem. Vždycky jsem proto dbala na to, abych svůj příběh používala jako podpůrný nástroj, a nedělala z něj vějičku. Viděla jsem už vícero kolegů/pracovníků, kteří se chytali do vlastích pastí, a spolupráce s klientem zůstávala uvízlá na mrtvém bodě, nebo přestala být efektivní.
Přesto mi nejde ignorovat některé signály, které u svých klientů vidím, a které jsou mi blízké. Svou roli v tom určitě hraje i zkušenost se dvěma mlaďounkými dívkami z Hořovic, se kterými jsem se potkávala v nízkoprahu, a které si docela krátce po sobě sáhly (úspěšně) na život. Oba případy se mne dost hluboce dotýkaly. Jednak lidsky, druhak pracovně. Objevila se i frustrace.
Podobnou frustraci jsem zažívala poslední dva měsíce při intenzivní spolupráci s mladou holčinou začínající s pervitinem. Po odhalení souvislosti mezi nezpracovaným zásahem do jejího dětského světa, a potřebou matku vytrestávat, po navázání prvního důvěrného vztahu mezi holčinou a nějakým cizím dospělákem...po tom všem přišel propad v podobě vyhazovu z jediného dětského detoxu v naší republice.
Moje nadřízená vyhodnotila moji angažovanost, reakce a přístup jako nestandartní, a doporučila mi soukromé supervize, v rámci kterých bych si měla zpracovávat mmj i svůj vztah s matkou. Přemýšlím, jestli jsem v pracovním životě zažila větší náraz a potupu. Myslím, že ne. Tak nějak jsem měla doteď za to, že každý pracovník v sociálních službách má něco jako pomyslnou "achylovu patu". Jen jsem netušila, že když je do ní tnuto, není to cítit na první dobrou, a dokonce si toho všimnou dříve ostatní (nadřízení například). Zabývat se vztahem s mámou ještě v rámci pracovních supervizi?
Jedna část ve mě s tímto výrazně nesouhlasí, ale já jako celek jsem ochotna tím takto projít. Mám důvěru, že nedostáváme naloženo víc, než co můžeme zvládnout unést. Evidentně jsem už dost i na to, abych se zvládla popasovat s náročnou pracovní situací mající vliv na moje rozhodovací schopnosti a nadhled. Co se týče subjektivního pocitu, je tato záležitost rozhodně nejslabší článek celého uplynulého roku, pominu-li martýria spojená se stěhováním!!!
4. Stěhování s životním partnerem je skutečně životní změna
5. Dcera přechází z dětství do puberty
6. Nikdy není pozdě na cirkusákoviny
Dcera o cirkusových dovednostech mluvila už v Hořovicích. Loňský rok jsem i zvažovala 1x týdně dojíždět, ale ukázalo se to být časově neslučitelné s mou pohyblivou prací. Přestěhování nyní cirkusové dveře otevřelo, a Inuš se přihlásila hned na dva kroužky - hooping, a všestrannou dovednost. Mě by nikdy nenapadlo, že v tom budu taky lítat. Dokonce se mi nechtělo, ale nechala jsem se k tomu ukecat, a nelituju! To, že jsem se takto neplánovaně dostala k hoopingu, nyní dokonce považuju za revoluční posun v kontextu přijímání svého těla a práce s ním. Funguje to dokonce i na bolavá záda osezená z auta!!! Jako bonus je to činnost, kterou můžeme dělat s Ingrid společně (anebo se v ní hecovat), a to vnímám jako důležité.