Všude dobře doma nejhůř
Andělíčku můj strážníčku,
opatruj mi mou dušičku,
opatruj ji ve dne v noci,
od mámy a zlých nemocí,
Starej se sakra!
Chci od všech sraček z domu mít už klid,
kdy už se rozhodne,že do ústavu musím jít!
...Všechno se spolu provazuje,nasedá na sebe a jako dílky puzzlíků se skládá do sebe.
Psala dnes vesmírná maminka, že omlouvá svého synka z doučování, vznikla tím hodinová mezera, ve které jsem si myslela že budu jen tak dřímat v křesle hovorovny (taková hezká pestrá místnůstka zcela neuzpůsobena výuce,ale zvládáme ji okupovat, když není jiný prostor na Městkém úřadě), namísto dřímoty se ale volný mezičas vyplnil zcela nečekanou situaci...
Sedím v křesle a vedu něco jako krizovou intervenci, na kterou nemám kompetenci ale evidentně je v mých schopnostech dělat alespoň cosi tomu podobného, konkrétně vytvářet tišivě-hojivé prostředí holce, "kvůli které" sedí o dvě patra výš snad deset lidí na případové konferenci a diskutují, zda má smysl nechávat ji mámě, anebo svěřit do ústavní péče.
Tu holku znám poměrně dobře, je to totiž dcera mé již bývalé kamarádky V., a o to náročnější to pro mě nyní je. Sedíme proti sobě, obě zabořené do měkkých křesel a části prostoru, dívám se na ni a ona kouká na mě, konečně otvírám ústa a vypouštím otázku "A co bys ráda ty?"
Otázku zcela bezpředmětnou, protože obě známe odpověď, ale zcela nezbytnou pro přemostění ticha mezi námi,
holka se nadechne a říká: "Já mám strach!", nabízím vodu a pak říkám "Mojí mámě to mámování taky moc nejde...", a pak už spíš mlčím a jen poslouchám,
poslouchám jedinečné útržky jednoho životního příběhu, který se potkává s tím mým a s těma ostatníma v přesně pojmenovatelných bodech.
S blíže neuchopitelnou přirozeností si razíme cestu mezi slovy a pocity, pak se holka zvedne a jde ještě pro bráchu, který celou dobu čeká o dvě patka výše na chodbě před zavřenými dveřmi, za kterými se rozhoduje i o jeho budoucím osudu.
V těch pár minutácvh volna, které mám, otevírám okno a nechávám lézt zimu dovnitř a emoce ven. Pak přijdou oba, zavírám okno a ptám se na Vánoce a na křečky, oba povídají a povídají a pak to náhle přijde, prostě to je venku,
doposud tiché tajemství o tom, že v ústavu je líp než doma,
já to samozřejmě vím, protože jsem se kdysi několik let snažila přemluvit rodinu, aby mě odložila do dětského domova anebo aspoň do pasťáku,
namísto vlastních úvah ale jenom kladu otázky a poslouchám odpovědi, dává to strašně smysl a není to žádný výjimečně vyhrocený stav mučené dětské mysli.
Otevírám oči, když doznívá poslední nadšený proslov o teplém jídle a fajnových učitelých ve Středisku Výchovné Péče Dobřichovice, zakončený hláškou "by mě vůbec nevadilo tam být do těch osmnácti no a co".
Koukám se před sebe a cítím naprosto prázdno, nic,
není v nich téměř NIC než mechanicky udržovaná vazba k matce doby formálnímu zhmotnění slova "rodina",
a velmi citelně si uvědomuji, že tohle nezažívám naposledy, že takovýchto rodin jsou tisíce,
a chce-li někdo něco měnit k lepšímu, primárně ať zodpovícá na potřeby příštích generací. Stávající dospěláci a ti skorodospělí si lepší zítřky nejspíš nezažijou (holt smůla, to nasere, rozumím), ale prznit kvůli tomu ty, kteří náš přežijou?
To mi přijde vážně zvrhlé.
Dnešní vůle k životu - moje práce dává smysl. Líbí se mi zažívat být nástrojem a ne člověkem vláčeným dojemnými příběhy.