Volání divočiny

I během školení může nastat prostor pro pár nádechů v přírodě. Od včerejška jsem v Jablůnkově na 1.fázi mezinárodního vzdělávacího programu Marker CS, zaměřený na pracovníky s mládeží. Moje pocity jsou různé, dopadá na mě zatím spíše tíha toho všeho, co by se u nás v práci dalo dělat lépe, KDYBY...chom se rozvíjeli všichni pracovníci a skutečně zaměřili pozornost k našim klientům a ne všude možně.

Věřím ale, že se to zlepší, až si projdu pásmem šera a vyplavu si nad hladinu. Někdy mi připadne, že se vyloženě potřebuju vymáchat v negativních faktech, než si připravím místo pro příliv pozitivních informací a otevřu se změně.

Zbytek naší skupinky právě teď dělá průzkum v centru Jablunkova, hovoří s lidmi o tom, jak se jim zde žije, a co by potřebovali změnit, co jim chybí...Vzdala jsem se dobrovolně účasti a přijala úkol sehnat data z internetu a vypracovat podklady pro velkou situační analýzu, jejíž výstupy si večer přijde poslechnout sám pan starosta Jablunkova. 

Těší mě, že jsem nemusela s ostatními do centra (a to nejen proto, že mi zbyl prostor i pro vyběhnutí do lesa). Vím totiž, že přesně takovýhle průzkum bychom měli dělat v Hořovicích a nejsem si jista, jestli mám dost doposud vyzjištěných informací a názorů z řad veřejnosti, abych se cítila komfortně se vším, co máme s kolegou v plánu. Jsem opatrná. 

Děkuju Bohu za to, že mám příležitost vyzkoušet si to dneska večer celé nanečisto a že mi kolegové donesou data, nad jejichž obsahem nebudu muset spekulovat, a jen s nimi pracovat do jednotlivých cílů. Přeci jen stáhnout stránky a vytahat z nich nejrůznější informace je snažší, než chodit a živě mluvit s lidmi. Mě stačí (zatím) naše Hořovice.