Týden praxe ve školní družině

Před Vánoci jsem mailovala panu řediteli místní základní školy, zda bych mohla přijít na týdenní praxi do školní družiny.  Povinná součást studia, prostý standard, pro mě ale výzva velká...Jednak proto, že na tuhle základku čtvrtým rokem dochází moje dcera, druhak jsem si jista, že v povědomí některých místních jsem "ta pracovnice z toho nízkoprahu v kině" a "lesní školky nebocotoje v Dražovce". Odpověď došla, druhý lednový týden jest možno, takže výzva přijata.

Hlavní vstup do naší 1.ZŠ Hořovice

Jakožto rodič, který žije s dítětem sám, jsem samozřejmě školní družinu využívala. Čím starší Ingrid je, a čím víc si fandím, že vím co dělám, tím je potřeba družiny menší (letošní školní rok byla v družině snad jen desetkrát, a to většinou v ranní, když jsem potřebovala jet někam ráno mimo Hořo). Celkem jsem ale měla skoro čtyři roky na představy o tom, jak to v družině asi vypadá, a jak moc může systém poškodit přirozený přístup a práci se skupinou dětí. 

V pondělí 8.ledna, kdy  jsem poprvé coby "asistentka paní družinářky" přešla práh družinové třídy mi došlo, že představami se na něco takového připravit nedá.

Nejlepší ochranou je čistý a hravý přístup. Jen co paní vychovatelka s dětmi vyfičela první den na oběd, zabrala jsem si místo a hned bylo vše o 50% příjemnější.

První dva dny jsem šla na odpolední směnu, tj.od 11:30h. Samozřejmě mě nenapadlo si objednat oběd ve školní jídelně, takže jsem první půlhodinu trávila ve třídě sama se svými těstovinami v krabičce. Zpětně si myslím, že jsem si obědy na první dny nezařídila podvědomě schválně, abych oddálila návštěvu jídelny ve své dočasné pozici vychovatelky. 

Nijak toho nelituji, paní vychovatelka mi tam nechala k nahlédnutí materiál, a třída sama o sobě si také vyloženě říkala o prozkoumání, nejen kvůli formuláři ze školy, který jsem (samozřejmě) objevila až dneska. 

Asi nejpalčivěji jsem celou praxi prožívala práci s hlasem. V družině jakoby všichni zapomněli, že se dá komunikovat i bez zvýšeného hlasu (platí oboustranně, minimum dětí se na mě dokázalo obrátit s dotazem/podnětem standardně. Většinou to byly afektované zvukové trhance v některých případech až o několik tónů NAD standartní výškou hlasu.

Drtivá většina pokynů, ale i normální komunikace včetně čtení pohádky ze strany dospělého, byla také o dost hlasitější a s větší silou, než je standardní hlasová poloha.) 

Své první "zařvání" na pobíhající štrůdl asi pěti prvňáků s houbou kolem lavic jsem považovala za prohru. Velmi rychle mi ale došlo, že tyhle děti nejsou schopny rychle pochopit, že (se mnou) lze komunikovat i jinak, a že po nich nemůžu chtít, aby reagovali na nižší hlasovou frekvenci nebo dokonce jiný komunikačná vzorec, než je direkce.

Zcela nepřipravená momentka o takové síle, že mě z toho mrazí. Interpretace nechám na každém z vás...

Dotýkaly se mě nevědomé předsudky, které vůči mě děti měly a necítila jsem se příliš dobře, když mi všechny děti vykaly, a já si musela to vykání hlídat. Ze začátku jsem počítala, že budu na vykání trvat, ale druhý třetí den jsem cítila, že by šlo i tykat si, protože respekt se nastavil přirozeně. Samozřejmě by mě nenapadlo o tom říkat něco nahlas, vnímám to jako možnost, která by byla schůdná, pracovalo-li by se se systémem.

Moje místo bylo u hlavní paní vychovatelky ve třídě prvňáčků. S tím, co mám za sebou, mne ani nepřekvapilo, jak moc už jsou tyhle šesti sedmileté děti zmasírované zvenčí, ale lhostejné mi to také nebylo. Několikrát se mi dokonce stalo, že jsem dítě vysunula do zóny růstu (čili diskomfortu) pouhým spontánně rozvinutým rozhovorem na téma vyžadující zapojení fantazie. Totéž jsem zaregistrovala u několika dětí při kreativní činnosti, když jsem je pobídla jednoduchou formulkou "udělej to podle sebe, jak by se ti to líbilo". 

Je to obava z možného selhání nebo "špatné" odpovědi; Jev, který máme my dospěláci tendence často přehlížet mezi sebou navzájem, natož u dítěte. Přitom se jedná o jednu z významných součástí utváření lidské bytosti. Dítě, které má v první třídě "obavu" se vyjádřit cizí praktikantce v hovoru o zcela nedůležitých věcech (= nijak nesouvisející s realitou), anebo nahlas pochybuje o tom, že je vůbec schopno udělat pár tahů štětcem, má zaděláno na to nenaučit se vyjadřovat svobodně vůči ostatním, včetně těch nejbližších. Dál to pokračuje spirálou, která může vést až k odosobnění. Žila jsem tak cca 15let, takže vím, o čem mluvím.

hromadné výtvarničení

Domnívám se, že dítě potřebuje mít možnost od malička vykonávat manuální a kreativní činnost se spoluúčastí dospělého. Děti se totiž učí velmi často okoukáváním (některé směry výchovy na tom přímo staví svoje koncepce), a troufám si tvrdit, že sebejistotu v dané činnosti si mnohem rychleji a pevněji vybuduje zcela přirozeně právě díky přítomnosti a zapojení dospělého.

V rámci ranní družiny jsem s několika děvčaty (1.-5.třída) vytvářela lapač snů, a překvapovalo mě, jak málo si ty holky věřily. Tolik dopomoci s výrobou jsem snad nedělala ani s našima tříleťákama v lesním klubu. Domnívám se, že v pozadí stojí jako němá výtka nedostatek příležitostí si svoje manuální a tvůrčí činnosti rozvíjet ve spolupráci s dospělým.

Doteď pozoruju chvíle, kdy na něčem pracujeme společně s dcerkou a vypadá to skvěle, já dělám co mám a ona taky.  Já ji v tom pak nechám (jdu se věnovat svým věcem), a najednou bum!, chyba je tu. Dcerka se vzteká nebo je nešťastná, a není snadné vrátit stav dopořádku. Někdy to nejde vůbec (například když ve zlosti z nepodařeného tahu tužkou skončí celý obrázek na cucky v koši), a často je pak celé dodělání na mě. 

Myslím, že dospělý by měl umět strávit nějaký čas ve společné tvůrčí aktivitě se svým dítětem a brát to jako cestu k tomu, aby se dítě osamostatnilo. Může to být stavební kámen pro chvíle, kdy bude dítě odkázáno skutečně samo na sebe, v mimorodinném kolektivu. Ruku v ruce s tím jde ale věc druhá - dospělý by se měl naučit přijmout zodpovědnost za nezdařený výsledek společeně započaté činnosti, na které se přestane podílet, a přehodí tím veškerou režii práce na dítě. 

Velké oko vidí všechno...

Dalším pro mě důležitým bodem v pozorování na praxi byl přístup k důstojnosti. Jednoduše by se dalo napsat, že pojem "důstojnost" není skrz nastavení systému ve školní družině vůbec známý.

Jednoduše bych se mohla rozepsat o tom, jakým nedůstojným situacím jsou děti ve školní družině vystavované (často, opakovaně nebo i pravidelně). Jednoduše bych mohla popsat několik konkrétních situací, kdy jsem se zuby nehty držela, abych nevystoupila z role pozorovatele a nedostala se do konfliktu s paní vychovatelkou. Jednoduše bych mohla...

ale nevím, k čemu by to bylo dobré, protože

... v objemu práce, který paní vychovatelky mají, to dlouhodobě nejde dělat jinak! Když jsem si všechny zážitky okolo důstojnosti dětí ve školní družině probrala - a vynásobila to KAŽDODENNÍ RUTINOU (bez možnosti efektivního odpočinku, supervize a rozvoje), končí mi jako "drsná ženská" po několika letech i ta sebelepší vychovatelka.

Mnohem větší problém než v konkrétních lidech je totiž v systému, který není nastaven adekvátně a DŮSTOJNĚ  vlivu, jaký vychovatelky mohou mít na děti 1.stupně ZŠ (obzvláště ty, které do družiny přijdou v 6 ráno a odejdou kolem 16h odpoledne).

A má-li se to změnit, je potřeba aby od rodičů k ředitelům ZŠ vzešla poptávka po změně. Vychovatelky jsou zavalené svými povinnostmi a mají práce nad hlavu, a ředitel často nemá ani páru, jak to v družině vypadá, natož aby se zamyslel nad rozvojem vychovatelek.

sněhulák - výtvor prvnáčka

Jsem vděčná, že jsem si mohla první družinou prožít právě na naší Hořovické základce. Poznala jsem osobně docela dost dětí, z nichž některé jsem "znala" z doslechu/vidění i dříve, měla jsem možnost nahlédnout do míst, kde tráví čas i moje dítě,

ale čeho si vážím nejvíc, je hlavní paní vychovatelka Čechová, která se v oboru pohybuje už 40 let. Právě díky ní jsem si mohla udělat obrázek o tom, kde se člověk nachází po tolika letech praxe, a dostala jsem i spoustu hodnotných inspirací a doporučení.

Věcí, nad kterými se budu pozastavovat ještě delší dobu, je hodně. Nejedná se jen o některé konkrétní děti, ale i provozní speciality typu venčení dětí na školní zahradě nebo zaprášené a neumyté učitelské toalety navzdory všetečné přítomnosti paní uklízečky, která nemá problém zvedat družinový telefon anebo mít komplet "uklizenou" třídu po celodenním používání za pět minut a to bez výměny vody!

Prosby o zapletení copánku si velmi vážím. Byl to můj první osobnější kontakt s prvňačkou, taková vlaštovka naděje, že nebudu muset jenom křičet a usměrňovat.

Doprovod dětí do školní jídelny jsem si nechala až na závěr a nelituji. Dlouhé čekání a prodleva vedou k hladové nervozitě, což se samozřejmě projeví nejčastěji přehnaně aktivním chováním a povykováním. Děti často vůbec neví, co bude k obědu (tohle je věc rodičů, aby dítě znalo školní jídelníček), skoro nikdo si nebere polévku (záleží nejvíc na paní kuchařce. Když některá vypadá spíš jako řeznice a i tak vystupuje, chce to hodně odvahy si polévku vzít), dětem se nelíbí jídlo vizuálně a proto jej nesní tolik, aby utišily hlad, a jede to nanovo...Psát by se o tom dala kniha, za mě stačí.

Posledním tématem, tématem samo pro sebe, jsou mezilidské vztahy. Jako jsem napsala na úvod, věděla jsem, že jdu do neznámého prostředí, ve kterém ale nejsem neznámá a osoby v něm nejsou neznámé mě. Nedotklo se mě tedy osobně, když si mě jedna paní vychovatelka nechtěla k sobě vzít "na nakouknutí", také nepotřebuji aby mě všichni měli rádi a chtěli se mnou pracovat. Doceňuji, že sdělení proběhlo neverbálně, bez afektů nebo krkolomných domluv, poznala jsem to sama díky náznakům, a hlavní vychovatelka mi to jen potvrdila.

Vážím si okamžiku při loučení, kdy mi pak paní Čechová podala ruku a řekla, že jsem kdykoli vítána a že jsem jí dokázala, že "první dojem nemusí být pravdivý". V překladu mi totiž potvrdila "mezi-prsty pohled", kterým někteří lidé nahlížejí nízkoprah, lesní školku anebo mě osobně - matku, která si za celé čtyři roky života v Hořovicích není schopna najít pořádně chlapa a která, soudě dle jejího dítěte, občas v družině též se vyskytujícího, nebude asi úplně běžný vzorek ženské.

Dítě je stejně až téměř do puberty nejradši v kolektivu rodiny a blízkých. Dnešní vůle k životu - po týdenní praxi v družině - velká! Dalo mi to tolik impulzů, že se cítím hodně živě.