Tělo jako něco, co si nevybereš, ale které přijímáš jako nosič svého obsahu.

Jsou to už dva týdny od chvíle, kdy se mě pokusil kolega na školení znásilnit. Znásilnit nebo pokusit se někoho znásilnit - to jsou strašná slova. Nejhorší na nich je, jakou obří škálu situací skutečně pojmenovávají. Většinu lidí napadá, že znásilnění je hlavně situace, kdy na ženu skočí nějaký vandrák či úchyl z keře nebo v domě u výtahu. Znásilnění dále v povědomí lidí může být situace, kdy je člověk silně opilý, a někdo zneužije jeho dostupné tělo. Často je to žena, kdo je v roli oběti. 

Bohužel až teď dokážu komplexně chápat, že tato pojmenování zahrnují i situaci, kdy se o nevyžádaný styk pokusí nebo jej vykoná čistý, vzdělaný, vysoce přitažlivý člověk, a to i v prostředí příjemného hotelu, kde se odehrává mezinárodní školení nenásilné komunikace a koučinku!

To, co mne vede ke sdílení právě tohoto nehezkého střípku života, je jednak šok z vlastního prozření, a druhak obava, že nejsem jediná, ale existuje spousta lidí, kteří jsou schopni tolerovat nepřípustné zacházení se sebou. Vidím to nejen v práci, ale i mezi známými. Neuctivé zacházení na hranici násilí je považováno za adekvátní sebepotrestání. Naše těla jsou často jako věc. Ne jako chráněný obal cenného obsahu, ale jako ramínka na nošení vlasů, make-upu a oblečení, a za každou cenu musí zůstat držet, viset...

Moje nynější zkušenost je v kontextu mé minulosti a současnosti naprosto revoluční, co se náhledu a pojmenovávání situací týče. Daný kolega ze školení byl fyzicky velmi přitažlivý, zatímco mentálně na něm nebylo a není přitažlivého téměř nic.  Téměř nic píšu schválně, protože JE tam jedna věc, která se mi v kombinaci s jeho fyzickou stavbou a fasádou stala "brzdou" včasného odchodu ze situace, "brzdou"  vyškubávání se mu s křikem, "brzdou" fyzického bránění vlastního těla vlastním tělem. 

Ta jedna věc JE fakt, že tento člověk stojí v čele ekologické organizace, která čistí naši Planetu. Doslova. Parta lidí jezdí a fyzicky sbírá odpadky, dělá osvětu na evropské úrovni, pořádá besedy, aktivuje děti už na základních školách, no prostě a jednoduše nekecají, ale dělají. A proto můj mozek v průběhu pěti minut, které předcházely zahájení sexuálního nátlaku, jako zběsilý analyzoval možné dopady obvinění jeho osoby na celou organizaci, místo aby jako zběsilý analyzoval možné dopady situace na mou osobu, můj vztah a moji nelehce získávanou ženskou sebedůvěru.  Ano, jela jsem - stejně jako hodně lidí jede - ve vzorci rovnoprávné situace k řešení, místo abych vyhodnotila, že to je situace násilná a mimo mou kontrolu. 

U sebe bych si to dovolila nazvat s lehkým cynismem (a v rámci vyrovnávání se s tím, že se to vůbec stalo) "dobrovolné mučednictví pro globální dobro". Moje hodnota a zdraví byly v tu chvíli podřazeny množství dobra, které daná ekologická organizace s tímto člověkem v čele koná. 

...

Zpět do situace v jednom nejmenovaném příjemném hotelu před dvěma týdny: Seděla jsem na gauči chodby jednoho hotelu, jako jsem v minulosti sedávala na jiných místech s jinými lidmi a věděla, že se teď budu buď dohadovat o tom, že se s ním nevyspím, anebo ten sex s ním prostě podstoupím pro vyšší blaho BEZ KONFLIKTU (rozuměj nebude probíhat trapná komunikace vedoucí k ještě trapnější hádce, ve které budu označena jako blbka, necitlivá svině, chladný kus ledu, trapka, divná holka...no prostě všechna ta označení, která slyšet NECHCI).

Vzorec je neměnný už skoro šestnáct let, rozdíl je v intenzitě a měnících se charakterech. Nesrozumitelné? Zde je backround:

Naučila jsem se už v průběhu puberty maximálně rychle zmizet ze svého těla, které nechtěně intimně sdílí s jinou osobou. Naučila jsem se to tak dobře hlavně proto, že jsem nebyla schopna zamezovat takovým intimním situacím, a tohle byl ideální způsob, jak tím vším procházet. 

Za velmi důležité považuji přidat, že věc jedna je mít k druhému citovou vazbu, a věc druhá mít potřebu s ním fyzicky sdílet se vším všudy. Ze všemožných časopisů, serverů i od lidí okolo jsem nejčastěji slyšela, že tyto dvě věci jdou ruku v ruce. Že normální je, když mi o někoho jde a chovám k němu hlubší city, mít přirozenou potřebu s ním fyzicky sdílet.

Já to tak nemám. V harmonickém souladu jsem city a tělo měla prvních osm měsíců randění se svým prvním partnerem, a pak se to přeplo s naším "poprvé". Od té doby to mám jako dvě odlišné trajektorie. City a tělo. Někdy se prolínají, a to je potom jedna radost! Vždycky jde ale o prolínání dvou samostatných částí mě, ne sjednocení do jednoho toku. Trvá to už skoro dvě desítky let a doposud jsem nerozklíčovala, zda to tak mám nastavené přirozeně, nebo se jedná o nějakou naučenou reakci. Popravdě jsem se před pár lety rozhodla to ani nerozklíčovávat, protože jsem právě do tohoto tématu investovala už tolik energie (a tolik zkušeností), že se cítím dostatečně kompetentní na to s tím žít.

V minulosti, především v době adolescence a potom během roků s PPP, bylo velmi náročné se sama se sebou identifikovat. Proto pro mě bylo těžké mít nějaké konkrétní fyzické INTIMNÍ potřeby. S tím souvisí i neschopnost vysílat jasné signály týkající se hranic směrem ke druhým lidem. Něco jsem vysílala, ale určitě to nebyl jasný signál vymezující prostor, do kterého se prostě neleze. Následné nevyžádané zasahování do mé osobní intimní zóny (rozuměj fyzický kontakt s další osobou) jsem si dlouhé roky vykládala jako vlastní neschopnost, a důsledky považovala za adekvátní "trest". 

V kostce by se to dalo shrnout tak, že většinou pro mě bylo jednodušší se s někým vyspat, než absolvovat trapnou situaci a vysvětlování. Když půjdu hlouběji, najdu tam hlavně STRACH Z NEPOCHOPENÍ mé osoby, mého mozku, mého uvažování a mého (ne)prožívání. Tento strach byl natolik silný, že jsem raději podstupovala riziko sexuálního nátlaku, zranění, nemoci...

Lidí, se kterými jsem kdy v životě měla "dobrovolně nedobrovolný sex", je okolo 8. Všichni měli jeden společný znak - spěli k potřebě sdílet nejen fyzicky, ale i mentálně (bez ohledu na věk, stav, situaci). To se změnilo vždy ve chvíli, kdy ze strany protějšku došlo k nalomení hranic mé intimity. Já jsem to brala jako trest za svoji neschopnost se dostatečně vymezit, a přestože vevnitř mne něco křičelo a bránilo se, navenek probíhalo příjemné sbližování dvou lidí, kteří si rozumí. 

Vsadila bych se, že kdybych měla možnost se takto zpětně zeptat některého z dotyčných aktérů, řekli by, že to bylo všechno moc fajn. Většinou to totiž vypadalo jako "úlet dvou kamarádů", ale v některých případech šlo o jednorázovou záležitost, odvíjející se např. od společně stráveného večera. Ruku v ruce s tím pak dřív nebo později přicházel rázný odstup z mé strany, čemuž protějšek často nerozuměl (protože jsem napoprvé nekřičela a nesnažila se utéct, a to i v případě, že se jednalo o bolestivé praktiky). 

Náhlým odstupem, nebo přerušením kontaktu po intimním sdílení z mé strany, vznikaly situace krizové, které v několika případech vyústily k naprostým absurditám. V několika případech se dotyčný cítil zrazeně a podvedeně! Opakovaně jsem dostávala vodopády uražených či vyčítajících sms či emailů, které mi připomínaly mou neschopnost fungovat normálně (tzn. držet, zvládnout i skutečně imbecilní jedince, mít pochopení pro jisté výjimečnosti atd). Nejvyšším levelem bylo obvinění z toho, že jsem manipulátorka a čarodejnice. Toto nařčení vůči mne vznesl člověk, kterého jsem údajně strašila ve snech několik měsíců. Nemám už nyní potřebu se obhajovat nebo vysvětlovat, co se ve mě těch několik měsíců odehrávalo. Rozhodně mi ale - v kontextu dnešního tématu - připadne důležité napsat, že dotyčného člověka ani nenapadlo, jaké následky by pro něj mohly nastat, kdybych....kdybych tenkrát věděla to, co vím teď, a situaci řešila bezprostředně poté. 

Kdyby byly chyby, nemá smysl brečet nad rozlitým mlékem. Navzdory výše uvedenému, měla jsem dva opravdu moc hezké vztahy, z čehož z jednoho vzešla i má dcera :-). A abych zůstala v kontextu násilného chování v intimitě, zůstanu i v té části své minulosti, kde je to o mém těle zmítajícím se s dalším tělem někde hodně dole v peřinách, a mé "duši" někde daleko nahoře, co nejdál od toho nepříjemného aktu. 

Někdy kolem roku 2015 jsem si uvědomila  díky analyzováním dřívějších situací, a také díky možnosti pozorovat ostatní a mluvit s lidmi, kterých se toto téma dotýká, že moje potíže s nežádanými intimnostmi souvisely (kromě samotné depersonalizace a neúctou k vlastnímu životu) s mým nedostatečně načasovaným odchodem ze situace.

Uvědomila jsem si, že jsem to já, kdo musí situaci, která má potenciál sexuálního nátaku, utnout VČAS, protože v mém případě to téměř nikdy neudělá chlap. (I když nejsem modelka a nevydám jako modelka, i když mám dítě, i když mám partnera, i když mám menstruaci, i když je nedostupná hygiena, i když je on ženatý/ve vztahu, i když jsou okolo lidi, i když chodím s jeho blízkým kamarádem...prostě tu situaci neutne.)

Uvědomila jsem si, že jsem to JÁ, kdo umožňuje nežádoucí intimní situaci vzniknout, a že je to způsobeno tím, že se o sebe málo starám. Zároveň jsem si uvědomila, že na sebe nemohu brát zodpovědnost i druhého člověka, který tam se mnou je. A že jsou věci, které by druhý člověk dělat neměl, a že nemůžu druhé omlouvat tím, že jsem já nedostatečně důrazná.

S výše uvedeným souvisí i fakt, že teprve v loňském roce jsem si poprvé uvědomila, že minimálně třikrát za svůj život jsem byla obětí sexuálního násilí. Minimálně 3x za svůj život jsem byla v situaci, kterou lze klasifikovat jako znásilnění se vším všudy, a minimálně v jednom dalším případě by šlo o sexuální zneužití. V jednom případě z toho dokonce vznikl i nový život, který jsem se po tříměsíčním rozhodování rozhodla nedonosit, protože bych nebyla schopna dítě počaté takovýmto způsobem vychovávat. Všechno se to odehrálo před rokem 2014, a všechno to jsou události, které mám zpracované a nepovažuji je za aktivně působící na můj současný život. Přesto bylo loni pro mě zjištění, že jsem byla několikrát znásilněna, velmi náročné, a potřebovala jsem o tom několikrát mluvit se svými blízkými a především i terapeutem, abych si to dokázala vstřebat. 

Na tomto procesu uvědomění a propojování do souvislostí jsem sama sobě demonstrovala, jak snadné je sžít se s tím, že si za to můžu sama, a jak náročné je vyrovnat se s tím, že i mě se může týkat role oběti. Z toho, co jsem doteď načetla a slyšela a viděla v této oblasti, je to velmi častý problém každé oběti (ať už domácího, sexuálního nebo jiného typu násilí). 

Narozdíl od léčby poruchy příjmu potravy, jsem progres v oblasti hranic intimního prostoru viděla téměř okamžitě. Prakticky ihned se mi neuvěřitelně ulevilo, a hlavně začalo rapidně ubývat situací, v nichž hrozilo, že se budu buď dohadovat o tom, že sex nebude, nebo sex prostě podstoupím pro "vyšší blaho bez konfliktu".  Proto mne hodně vykolejila situace, ke které vztahuji celý tento zápis. Situace, kdy se mne kolega pokusil znásilnit.

Seděla jsem tam, na chodbě jednoho hotelu na gauči, kam mne kolega ze školení stáhnul cestou do pokoje s tím, že si chce ještě chvíli povídat. Hned jsem věděla, že to nebude o nějakém povídání ale o trapném ukecávání. Přesto jsem se nedokázala okamžitě zvednout a odběhnout pryč.  

Když jsem nad tím později přemýšlela, přišla jsem na smutný fakt, že reakci zahrnující křik a volání o pomoc bych měla asi jedině v případě ukázkového pokusu o znásilnění, kdyby se jednalo o nějakého špinavého bezdomovce, ze kterého by nemoci lezly na pouhý pohled. 

Už jsem si odvykla pocitu bezmoci a tupé vykořeněnosti, která nastávala pokaždé, když jsem se dříve vzdalovala ze svého "napostelisepohybujícího" těla. Anebo - to mi řekl můj terapeut - došlo k vyhrocenému konfliktu mezi tělem a hlavou, kdy hlava spadla zpátky do vzorce "Když ses dostala do takhle nebezpečné situace, tak si musíš nést následky a nerušit ostatní s tím, ať ti jdou pomoct". 

V realitě to na chodbě ztichlého hotelu vypadalo tak, že jsem se několikrát snažila vykroutit z objetí a zalehnutí přes 185cm vysokého a kolem 90kg vážícího chlapa, který mi vykládal o tom, že to není náhoda a že to musím také cítit, a že už hrozně dlouho čeká na to, až potká někoho jako jsem já, inteligentní, kreativní, krásnou a vonící ženu. Pokračoval tím, že není zase o tolik mladší než jsem já, a že má potřebu se o někoho starat a má právo na to mít normální vztah poté, co se jeho ex sebepoškozovala, načež se mi svěřil s obavami, že neví zda se mu podaří mne uspokojit tak, aby se mi to líbilo...

Chvíli jsme se přetahovali na chodbě mezi pokoji spících kolegů, chvíli jsem se snažila sundat svou ruku z jeho penisu, kterou mi tam násilně strkal, několikrát jsem do něj bouchla (naprosto bez efektu, a to si myslím, že mám docela sílu), chvíli jsem se snažila odstrčit mu hlavu, když se mě snažil líbat, a u toho jsem se vzmohla jen na  fráze
"To není dobré, musíš jít spát, jsi opilý, nevíš co děláš, musíš jít spát" a takhle pořád dokola. Nakonec, když už nebylo zbytí, a to jednak proto, že jsem věděla že nemám šanci na fyzickou ani psychickou převahu, druhak proto, že moje tělo začlo vykazovat známky určité vzrušenosti navzdory hlavě, jsem ho velmi silně kousla do klíční kosti. Nezaječel, ale strnul. Vrátil se mu aspoň trochu přítomný pohled. Zeptal se, jestli si uvědomuji, co se teď stane. Měla jsem jednu a půl vteřiny strach, že mě zbije, uhodí nebo zabije. Naštěstí už jsem ale nebyla tak mimo, jako jsem bývala dříve, a proto jsem beze slova kývla, vyprostila se z objetí a zaběhla do svého pokoje, kde jsem se zhroutila do postele, bez jediného slova, bez převlečení, bez sprchy. Bála jsem se udělat jakýkoli zvuk a nejvíc jsem se bála jsem toho, že se otevřou dveře a on mě vytáhne na chodbu, protože jsem věděla, že bych v takovou situaci byla nevydala ani hlásku.
Kdyby si pro mě totiž přišel skutečně až do našeho pokoje, můj mozek by tuto situaci vyhodnotil asi takto: on je šéf skutečně prospěšné organizace, a já jsem jen kráva, která si udělala blbé načasování, zůstala s opilým přitažlivým týpkem o kus déle než měla, a tudíž za to musím nést následky.

Oproštěně od všech výše uvedených subjektivních, tragických a nereálných pocitů se celá věc má tak, že jsem si poprvé v životě prožila při plném vědomí a se zdravou hlavou pocit vymknutí situace z kontroly. Zjistila jsem, že časování nebylo rozhodující, riziková situace nastala zcela nečekaně, a já jsem neměla ani prostor vyhodnocovat, že by se něco takového stát mohlo. 

Dotyčný kolega mě při odchodu s ostatními z baru na poslední chvíli strhnul na malý gauč v mezipatře s tím, že si chce ještě promluvit. To se nedá naplánovat. Během celého večera se nedělo nic, z čeho by se toto dalo vyvodit. Neflirtovali jsme spolu, dokonce jsme se ani spolu nijak víc nebavili. Když jsem oslovila ostatní odcházející s tím, že tam s kolegou nechci zůstat sama, všichni byli buď opilí, anebo zmasírovaní latentní sexuální a vztahovou neuspokojeností společnosti, takže situaci vyhodnotili po svém a "nechtěli křenit". Lektor školení dokonce odešel s mávnutím ruky a slovy "vy si vystačíte sami". Toto taky nenaplánuješ dopředu, ani nenačasuješ! Jsi vhozena do moře a plav. 

Druhý den jsem s kolegou situaci otevřela. Mluvila jsem s ním v klidu a věcně, moje tělo bylo tou dobou na míle daleko, v přítomnosti existovala pouze moudrá, chápající a zároveň přísná Kristýna, která si jde vyjasnit nepovedený závěr předchozího večera. Sypala jsem hodně důrazné sdělení, například "byla to nebezpečná situace, nevěděl jsi, co děláš, nereagoval jsi, přestal jsi pak mluvit, nemohla jsem tě ze sebe dostat, měla jsem ruku na svém penise, nechtěl jsi mě pustit, říkal jsi mi strašně vážný věci, a přitom jsem mohla být klidně i oslice a bral bys, bylo ti to úplně jedno." Snažila jsem se mluvit s ním jako s klientem, protože jsem mluvila s prototypem svého reálného klienta, který nezvládne změnit své chování. 

Právě tenhle fakt je důvodem tohoto článku. Nejde o mě samotnou, jde o ty další holky a ženy, kterým se tohle mohlo stát a může stát (a já jsem přesvědčena, že se dělo a děje, protože z reakce kolegy jasně vyplynulo, že situaci akceptuje jako reálnou, a že se mu toto nejspíše nestalo poprvé), a jde o ty mladé lidi, kteří mají možnost svoje strategie dosahování cílů měnit.  Jsem si jista, že venku chodí spousta (nejen) mladých mužů, kteří vidí manipulaci a opíjení holek jako adrenalinové zpestření, a že dokud jim holka nestropí viditelnou scénu nebo na ně nepodá trestní oznámení, je to pro ně OK. Jsem si jista, že venku chodí spousta (mladých) dívek a žen, které nedokážou rozhodovat o svém těle tak, aby jej chránily před nevyžádanými doteky a gesty. A jsem si jista, že to je i opačně. Světem napříč to jede jako vlna, které se moderně říká "haštag meetoo", spousta lidí se k tomu připojuje se svými příběhy, a další spousta lidí to hejtuje za hysterické přehánění. 

Já jsem za svůj život podstupila minimálně osm situací, kdy jsem byla ve fyzickém kontaktu s druhou osobou, a bylo tam použito nátlaku nebo sexuálního zneužití. Ve třech případech jsem byla znásilněna. V jednom z těch případů jsem otěhotněla a šla na interrupci. A teprve teď píšu o jedné situaci, ve které se "vlastně zase až tak moc nestalo" - nebylo líbání, nebylo kouření, nebyla jsem svlečená, nebyla jsem mlácená, nebyla jsem slovně urážena, ale která je pro mě stejně nejdrsnější zkušeností.

Je to totiž situace zcela nová, ve zdravém těle. V těle, které si nevybereš, ale které přijímáš jako nosič svého obsahu.