Stěhování

Už od února jsme v procesu stěhování směr Plzeň. Z menšího do většího. Ze samostatnosti do páru. Honza by nejspíše dodal "z horšího do lepšího", protože představa, že by to byl on, kdo se přesune k nám do maloměsta, je mu skutečně proti srsti.

Mě je tak trochu proti srsti celá ta stěhovací akce.  Cítím se za to špatně, dokonce si někdy vyloženě vyčítám, že místo obrovské radosti, že nám to klape a že za měsíc a kousek budeme ve svém společně, cítím i obavy a nechuť.

Vím, že je to z velké části mou citlivostí a obecně horší zvládání změn, které si sama nevyberu ve smyslu nápad - iniciativa - akce (a i tam se mi dějou často doprovodná nepříjemna). Vím, že většina z té nelibosti je spojená s vnitřním strachem z toho být šťastná s někým. Příliš mnoho nejistých proti tomu roku a půl společného spokojeného vztahu. Moje "co když" létají všude okolo a smějou se tomu, jak jim na všechny návnady skáču. Zde je můj seznam základních "Co když..."

• Co když se dceři nebude líbit na nové škole?
• Co když nezapadne mezi městské děti?
• Co když budeme muset začít konzumně žít, aby nebyla šikanovaná?
• Co když bude mít na škole nevstřícné uzavřené pedagogy?
• Co když se mi vrátí všechny úzkosti spojené s MHD z rodného města?
• Co když o sebe nezvládnu pečovat (rozuměj oblékat se, líčit atd) tak, abych ve velkém městě nevypadala jako exot/nedělala dceři nebo Honzovi ostudu?
• Co když si nenajdu žádnou kamarádku a staneme se uzavřenou domácností?
• Co když nenajdeme odpovídající volnočasové aktivity, které budou dceru bavit?
• Co když se mi začnou vracet vztahové únavy, a nebudu schopna s Honzou po práci večer komunikovat?
• Co když jsem si nevšimla, že to stěhování vlastně dcera nechce?
• Co když budeme muset mít s Honzou sex příliš často a já se začnu stahovat?
• Co když se nepodaří vyjednat trvalý pobyt v místě podnájmu?
• Co když se dcera začne s Honzou hádat?
• Co když Honza nepřestane s užíváním THC?
• Co když Honza zjistí, že ho vlastně rodinný život nebaví?
• Co když kočky nezvládnout přesun z bytu s možností chodit ven do bytu uzavřeného?
• Co když nenajdu místa, kde se dá koupit bio maso/vajíčka, a budeme muset jíst jen jídlo z obchoďáku?

Snažím se to odevzdávat. Hodně se modlím, poslední měsíce se přistihuju, že v nějaké volné chvíli si tak k Bohu povídám o svých obavách a prosím o trpělivost sama se sebou, a posílení vůle, abych to všechno dotáhla. Cítím se docela mizerně, když Honzovi sázím všechny nevýhody, respektive poukazuji na to, o co vše přijdu v kontextu odchodu z Hořovic. Nejde mi to zastavit, vyletí to ze mne většinou aniž bych nad tím předtím přemýšlela. 

Hodně se mi v tom také projevuje únava z nových začátků. Zatímco v Hořovicích si pět let hovíme prakticky na jednom místě a dcera vyrůstá do místních poměrů (například si dojde všude po městě pěšky, MHD používá pouze na výletech na Moravu nebo do Prahy, není nucena dodržovat určitý "dress a styl code", tzn. nikdo neřeší zda má značkové či neznačkové oblečení, jaký má telefon nebo čím jsou její rodiče, je zapojena do chodu komunity kolem našeho lesního klubu atd), v Plzni nás bude čekat možná náraz na jinou realitu.

Anebo taky třeba nebude. Je to zase jen o úhlu pohledu. Jedna část mne velmi dobře ví, že máme velmi pevné základy, které nám nemohou spadnout stěhováním do města. Jedna část mě si velmi dobře uvědomuje, že v Plzni budeme mít větší možnosti, dcera konečně nastoupí do skautu, budeme moci provádět cirkusové dovednosti, a hlavně že budeme bydlet všichni pohromadě. Žádný Honza na víkendy nebo na jedno přespání. Prostě společný tým, jedna domácnost. Něco, o čem si sním už hodně dlouho. Jedna část mě je velmi velmi šťastná, že to jde a že to je chtěné ze všech tří stran.

S  výše uvedeným souvisí i strategie přesunu.  Na té pracujeme skutečně už od února. To se odstěhoval poslední Honzův spolubydlící, a celé 4+1 už můžeme začít upravovat pro vlastní potřeby. 

Největší prioritou je pokoj pro dceru. Vrací mne to zpět k přemýšlení o tom, že možná v tomto tkví tajemství úspěchu při našich dřívějších přesunech. S dcerou se počítá, je na ni mysleno, a může se v tom sama angažovat. V případě zařizování se její pokoj maloval jako první, a jako jediný jsme jej malovali vlastnoručně. Vybrala si modrožlutou kombinaci, a sama se zapojila do přímé práce. Výsledek je velmi příznivý, dvě šmouhy na stropě jsou pouze důkazem ruční práce. Vedlejším produktem této činnosti je samozřejmě přijímání změny, a napojování se na budoucí prostor. 

Zatímco dcera dle mého mínění stěhování bere jako čistě plusovou záležitost a už se nemůže dočkat vlastního pokoje (!), já nejsem schopna ani pořádně začít chystat věci do krabic. Posledního června bychom měli všechno naložit a odvést, a já se na to ladím a ladím, ale skutek utek. Zatím nemám ani pořádně ty krabice.

Jedná se o jednu z nejvíce přelomových věcí v mém životě. Vědomě, s láskou jdu vstříc budoucnosti s chlapem. Moje dcera je toho vědomou součástí, žádným pozorovatelem ani hercem s vedlejší rolí. Jdeme se obě proměnit do týmových hráčů naší nové domácnosti.

Jedna moje část cítí velkou záplavu radosti, pokory a štěstí. Vím, že toto není samozřejmé, ve svém okolí (přestože převládá laskavost a láskyplné vztahy) vidím kolikrát krize, manipulace, sobectví nebo zaslepenost, které později vytváří naprosto nežitelné podmínky a vedou k rozvratu. Velmi si vážím toho, že my můžeme společně do toho jít s úsměvem na rtech. 

A vážím si i té bolesti a úzkostí a obav, co z toho bude. Vážím si toho proto, že to ukazuje na skutečné bohatství a hodnotu toho všeho, co se tu na Hořovicku podařilo (vy)budovat. Nejsou to bezduché obavy, co mne zdržují od balení. Je to skutečné uvědomování si, co všechno tady, v tom mikrobytě a okolo něj, vlastně s dcerou máme. Kam se hrabou materiální jistoty, když člověk nemá kolem sebe skutečné přátele a prostředí, se kterým rezonuje...

A na to mne napadá, že v nejlepším je dobré přestat a jít dál. Pokud je skutečně mým určitým posláním věci "dělat", tak tady už je uděláno dost na to, abychom se mohly zvednout a jít. Jedna moje část si toto velmi hezky uvědomuje a souzní s tím.

Ta druhá potřebuje ještě kus času na to, aby se s tou změnou vyrovanala. Je to kus matky - osoby zodpovědné za život dítěte, část Kristýny - součásti komunity kolem lesního klubíku, a kus Kristýny samotné. Kristýny, která nemá vlastně ráda změny, obzvláště ne takové, které mění skutečně hodně. S touto druhou částí teď píšeme tento post. Nechávám ji, aby mohla sdílet všechny svoje obavy, a aby ulevila svým myšlenkám. Otevřeně se o tom bavíme s Honzou. Dává mi tolik pochopení, až mne to dojímá. Věřím, že to spolu zvládneme. Jsme tým. Bude to dobrý...