Štedrý den (ne)tradičně

"Nemáme doma tradiční Vánoce," odpovídám na otázky, zda už máme koupený stromek, kolik druhů cukroví jsem už upekla či zda plánujeme jet k příbuzným na Moravu. Už jedenáct let totiž nemíváme doma na Vánoce takřka žádný ze symbolů těch současně-tradičních Českých. Nechci mít doma "živý stromek", který je ve skutečnosti na cestě ke smrti nebo už dokonce mrtvý. 

 Dvakrát jsem zkusila pořídit stromek v květináči, ale v obou případech jsem je potom šla zasadit pozdě a ve vypětí sil, čemuž předcházely dny plné výčitek při každém jednom pohledu rostoucí strom, tísnící se v kbelíku s trochou hlíny. Nejsem si jista, zda se alespoň jeden z nich uchytil, neměla jsem odvahu jít je do lesa zkontrolovat. Třeba kdybych měla doma chlapa, který by zjara pohlídal a hlavně realizoval odnos a přesazení do přírody, ráda bych utrácela za jehličnánka v květináči každý rok. Já sama toho asi nejsem schopna, ačkoli úmysl dobrý cítím.

Stromečky jak v lesní školce

Umělý stromek přežiju kdekoli na návštěvě, ale rozložit a ozdobit si jej natvrdo doma...to by můj cit pro estetiku spáchal sebevraždu. Proto máme doma v době adventu a Vánoc pouze adventní věnec (pořezaných větví je vždycky v lese dost) a různé drobné dekorace ze dřeva, větviček, papíru a malých ozdůbek.

Vánoční stromeček jako takový, zdobíme nadivoko v lese, a tam jej i necháváme.

Co se celkově Vánočních svátků týče, vnímáme advent jako dobu očekávání příchodu Světla. Z hlediska ročního koloběhu jsou to spíše temné dny, které zvou člověka ke ztišení. Já se snažím vymanit se z lapačů typu fejsbuk a všudepřítomných slev ve výlohách, a věnovat se skutečně více niterním než vnějším potřebám. Samozřejmě mě někdy mrzí, že nemáme krásné vyblýskaný celý byt, nemám koupené a zabalené dárky pro všechny blízké, nemám upečených deset druhů cukroví a vůbec že navenek působí u nás advent jako každé jiné (tý)dny v roce. Ale neměnila bych. Tu atmosféru, když večer zapalujeme svíčky na věnci a vyprávíme si o putování těhotné Marie s Josefem do Betléma, anebo si jen tak v klidu povídáme o uplynulém dni a vdechujeme vůni jehličí a suchých pomerančových kůr, tu bych neměnila ani za tisíckrát vymydlenou domácnost. To, jak některé ženy v mém okolí lítají a stresují během přípravy na Vánoce, je také dost odstrašující příklad. 

Barevný bordel

Ke Štědrému dnu stejně většinou doputujeme s uklizenou podlahou, čistým prádlem, utřeným prachem a umytými okny. Sladké pečivo u nás v domácnosti nefrčí obecně, jsem v tomto případě fanda alternativního pečení ve vege stylu, bez bílého/hnědého cukru a Ingrid je na to zvyklá prakticky od prvního roku. Kolik druhů upečeme, nechávám čistě na dětském úsudku a síle. Stojím si za tím, že Vánoce promítané do jídla patří hlavně dětem. Proto pečeme pouze tehdy, projeví-li Ingrid zájem a pracujeme do té doby, dokud má na to sílu a kapacitu. Většinou stihneme tři čtyři druhy plus nějaké nepečené kuličky a rolády. Letos si na pečení vzpomněla až dva dny před Vánoci, takže jsme stihly dva druhy plus netradičně muffiny a nepečené jáhlovo-kokosové kuličky. Naprosto to stačilo, v pondělí jsem vyhodila nesnězenou čtvrt krabice na kompost. Stejně tak to beru, co se štědrovečerní večeře týče. Představa uslzeného děcka, které do sebe pod tlakem a na sílu tlačí kapra a bramborový salát, jen aby už to mělo za sebou, mi přijde děsivá. Rybu jsem prosadila poměrně demokraticky stylem "Na Štědrý den se jí ryba, budeme jíst rybu. Ty prosím vyber jaká to bude a jak se připraví," a jsem ráda, že to funguje. Některé roky máme smažené tofu ve tvaru ryby, záleží na aktuálním rozpoložení. Bramborový salát už stálice není, loni jsme měli dokonce tři varianty (s majonézou, s jogurtem a s tofunézou), letos byla mrkvovo-bramborová kaše. Důležité je, že se jedná o Vánoční večeři, kdy sedíme u jednoho stolu a je nám hezky.

losos á la Štědrý den

Na Štědrý den už od rána pouštíme koledy. Staré české, nové české, koledy v podání T.Kočka či Fleretu, a někdy i nějaká ta zahraniční pecka typu "Mr.Snowman" rezonuje bytem. U toho zpíváme, tančíme a hrajeme na všechny možné (i nemožné) nástroje, co se doma vyskytují. Když přijde ta správná doba, koledy vypneme a vyrazíme ven. Vždycky potkáme nějaký hezký stromek, u kterého zastavíme, ozdobíme jej a nadělíme k němu semena, zeleninu, staré pečivo a vůbec co máme přichytáno. Letos, a vybavuju si ještě minimálně dvoje jiné Vánoce, jsme stromeček ani nezdobili, ale jen připravili hostinu zvířátkům. Ozdůbky jsme s sebou sice měli, ale...nebylo jich potřeba, slavnostní atmosféra byla dostatečná i bez nich.

Obědváme čočkovou polévku. Buď venku z termosky či ohřátou na ohni, anebo doma u stolu (když je možnost se na oběd vrátit a po obědě opět vyrazit ven).

Někdy stihneme cestou narazit na otevřený kostel s betlémem či dokonce probíhající mší. Takovou příležitost nikdy neopomeneme využít. Zatím se mi ale nepodařilo si toto zapracovat do Vánoční rutiny. Možná ještě nemám dostatečně vyvážené dřívější až příliš společenské katolické Vánoce s bio-rodinou, ale možná to prostě není jenom potřeba stíhat pokaždé. 

vánoční stromeček na Muně z roku 2012

Po návratu z výletu je na řadě večeře. Když jsme bydleli ještě společně s tatínkem Ingrid, měli jsme štědrovečerní stůl otevřený. Ani jeden rok jsme nevečeřeli sami. Vždycky se našel někdo, kdo se zastavil na návštěvu a strávil s námi hezký čas. Na tomhle zvyku jsem si zakládala, byl to jeden z mých tajných snů od dětství, mít otevřený stůl.

I když společně nebydlíme už devět let, se snažíme Štědrý den trávit společně. Přijde mi to hezké a taky správné, ale určitě ne nutné. Několik Vánoc jsme slavili odděleně z logistických důvodů (bydlely jsme s Inuškou příliš daleko na to, aby za námi mohl Václav přijet), a nikdo z nás z toho nesmutnil. Nelpět na Vánocích jako na odrazu mezilidských vztahů a měřítku jejich kvality. 

Zbytky od štědrovečerního jídla schovávám do krabičky, chodím/e je druhý den zakopat jako poděkování za to, že máme dostatek. A po večeři nastává magická chvíle očekávání dárků. Ježíšek k nám dárky nosil první čtyři roky. Pak jsme si pár let dávali dárky mezi sebou my lidé, jako památku na lidi, kteří přinášeli kdysi k jesličkám dary pro Ježíška. Vánoční dopis psala a ukládala za okno Ingrid každý rok, bez ohledu na konkrétní přesvědčení o adresátovi. A pak přišla změna. Dítě si uvědomilo jak stárne a přišel velký přelomový pokus o zastavení. Když mi Ingrid oznámila, že se rozhodla zase věřit na Ježíška a že píše vánoční dopis přímo jemu, neměla jsem slov. Drží se toho doteď a nikdo jí to nevymlouvá. Vybrala si to tak totiž sama, a my to respektujeme. Oblečeme se a jdeme nasypat ptáčkům zrní na konec ulice. Je to záležitost na deset patnáct minut, ale bohatě to stačí na to, aby Ježíšek stihl přinést a vyskládat dárky.

Těší mě, že ačkoli si musím pokaždé, zrovna těsně při odchodu, nutně zajít na záchod, nikomu nevadí mě chvíli počkat ve tmě před domem ;-)

Nefalšovaná radost, Ježíšek zvládl vybrat i správný tablet !

Návštěvu Moravy a bio-rodiny nemáme naštěstí jako nutnost. Za ty roky, co bydlíme mimo dosah, se mi podařilo srozumitelně vysvětlit, že se nikomu nevyhýbáme a vyhýbat nechceme. Cesta tam je ale dlouhá, a možnost mít několik dní samy pro sebe, aniž bych musela chodit do práce nebo Ingrid do školy, si chceme užít po svém.