Slunovrat, Vánoční hra a loučení s provozem LRK Mohykáně

Po několikaměsíčním rozhodování jsme dnes ukončili provoz našeho lesního klubu Mohykáně. Důvodů je několik, primárně se otevřela možnost vybudovat zázemí na novém VLASTNÍM pozemku, a velkou roli v našem rozhodnutí sehrálo i personální zajištění. Druhé pololetí tohoto školního roku chceme věnovat přípravám místa a sestavení kvalitního silného a sehraného týmu průvodců-pedagogů, kteří budou vědomě děti doprovázet od září 2018. 

Jako každé velké rozhodnutí i toto bylo nelehké a formovalo se v nás delší dobu. Nejistota související s důvěrou rodičů, kteří k nám své děti vodí, byla velká. Každý z našeho týmu si během podzimu sáhl hodně hluboko do svého nitra a čelil otazníkům nejen nad svými osobními kvalitami a možnostmi. S pokorou jsme se nakonec rozhodli pro dočasné stažení provozu. Že to bylo dobré rozhodnutí, nám potvrdili samotní rodiče svým pochopením a vstřícností, které mne až dojímá.

Na dnešní den připadl nejen zimní slunovrat (dle Slovanských tradic Kračun), ale také naše Vánoční hra, což je improvizované divadelní představení s tématem zvěstování panně Marii, putování Marie a Josefa do Betléma a narození Ježíška. Do hry se zapojují nejen děti, ale i rodiče (již dva roky po sobě se nám podařilo mít jako hlavní postavy rodiče ve skutečném očekávání potomka, takže žádné vycpávání břicha polštářem nebylo třeba), a celé představení je doplněno písničkami a slovem vypravěče. 

Pro děti je účast na takovéto hře pěkným nástrojem zvnitřnení si celého vánočního příběhu a porozumění odkazu pro trávení Vánoc společně i nadělování dárečků. 

Pro mě osobně je dočasné uzavření provozu záležitost hodna přechodového rituálu. Coby místopředsedkyně spolku, který LRK Mohykáně provozuje se cítím zodpovědně za to projít přerušením ke znovuobnovení provozu a vnímám i slabiny, které tenhle plán má. Jako koordinátorka a průvodkyně, trávící s dětmi nějaký čas, se necítím úplně klidně. Osobní nesoulad mezi některými členy týmu byl tak vlekle ubíjející, že se podepsal na posledních týdnech provozu, kdy jsem některé dny pociťovala nutkání sebrat se a jít domů, nebo vykřičet jen tak do lesa všechno, co vím z jedné nebo cítím z druhé strany, mezi kterými jsem fungovala jako jakési stavidlo. 

Přijde mi důležité psát o tom, že nesoulad  může nastat i v takto "přátelských" kolektivech, jako se může jevit tým v lesním klubíku. U nás to bylo dlouhodobé a tiché nesouznění, které se nepodařilo zpracovat a rozmělnit, a které postupně vygradovalo až do stavu neúnosnosti. S ohledem na děti jsme se asi všichni snažili co nejvíc mírnit projevy nespokojenosti, což ale nebylo řešením, ale jen pozdržením celého problému.

Upřímně jsem doteď neměla odvahu pojmenovat příčinu, která stála za zrodem konce našeho týmu, teď je ale čas se tomu postavit čelem. Z toho všeho, co jsem měla možnost v provozu, na poradách ale i jen tak lidsky, neformálně nakoukat/naslyšet/navnímat, vyplývá rozdíl ve formě vyznávání společných hodnot. Mám za to, že kdyby si někdo naprosto nezávislý pohovořil s každým z nás jednotlivě, budeme mu říkat velmi podobné věci o smyslu našeho fugování, záměru lesního rodinného klubu, dětech atd. V praxi to ale jednotně nefunguje, a to z těch primárních vnitřních jednotlivých nastavení, se kterými se učíme celý život pracovat tak, abychom mohli něco tvořit i společně s dalšími lidmi.

Asi nikdy nezapomenu na hovory se Stáňou, ženou kterou respektuji a která nám připravovala waldorfské víkendy. Ta opakovaně vynášela otazník nad jakousi "vyčleněností" jedné z nás, právě té, se kterou jsme ke 21.12. ukončili spolupráci, a opakovaně nás motivovala ke zhodnocení našich postojů a větší pospolitosti. V praxi to ale bylo, jako by chtěla jednotné fungování po hejnu vrabců, ke kterému se přidal kanárek, který ulétl z klece.

Ano, za celou dobu koexistence v tomto týmu jsem se nezbavila tohoto dojmu. Oprostila jsem se od principů výchovy a dokonce i od ovlivnění hodnotami, které figurují v osobních životech každého z týmu našeho lesního rodinného klubu. Žádná materiální srovnávání, žádná hodnocení našich přístupů k dětem coby rodičů, prostě jen my dospělí sami o sobě, persona vedle persony. A v tomto obnaženém pohledu na náš tým mi teprve došlo, že ten nesoulad je mnohem vážnější, neboť vyplývá z aktuální životní fáze, ve které se jednotlivě nacházíme. 

Kdyby si to měl člověk představit opravdovou projekcí v ptačím světě, bude to hlouček vrabců štěbetající v keři, do něhož zasahují větve dalšího keře, a na jedné z této zasahujících větví sedí kanárek a štěbetá taky. Z matematického hlediska je to hezká množina s podmnožinou. Z pohledu personalisty je to moc pěkná týmová výzva.

V případě našeho týmu lesního rodinného klubu, který všichni vrabci provozují paralelně k civilnímu zaměstnání, je to neudržitelné. 

Kanárek tomu nemůže porozumět ani kdyby se sebevíc snažil, a vrabci tomu také nemusí rozumět, a tak se všichni snaží (protože jsou přece všichni v jednom keři), dokud nedojdou síly. 

Naše původní koordinátorka Heda mi na podzim předávala funkci na hranici svých osobních kapacit, vyčerpaná z nehýbajícího se podprahového nesouladu, který se nelepšil, ani když jsme se všichni snažili a který přitom nebylo možné otevřeně ventilovat. Fakt, že se mi podařilo provoz dovést úspěšně k přerušení a rozvázání nefungující spolupráce, považuju za jeden z nejdůležitějších mezníků v mém dosavadním životě.

Když jsme druhý den po slavnosti se zbytkem týmu kmitali po Místečku, přerovnávali, uklízeli, sklízeli a také vyhazovali a pálili již nepotřebné věci, cítíla jsem v sobě chvění. Bylo to živé ohlížení se za vším, co jsme doposud s naším LRK udělali, vytvořili, a v několika hodinách došlo k reálnému zhodnocení, co se povedlo a co se bude uchovávat, a co se uchovávat nebude.

Nyní s Hedou aktivně řešíme možnosti udržení komunity, která v průběhu uplynulých let provozu LRK vznikla, i po dobu druhého pololetí. Příroda je v tomto kouzelná, nabízí mnoho důvodů proč se scházet, tak snad se budeme i nadále setkávat u příležitosti Tří králů, hromnic, vítání jara atakdále...

"Dobré známky" - přání loňským předškolákům