První rok výcviku

Osinalický čtyřlístek do sbírky, snad přinese štěstí i na dokončení výcviku

Na začátku června skončil týdenní 5. modul výcviku Terapie zážitkem. Celkem nás pokračuje 11 kolegů, i když jsme začínali jako dvanáctičlenná skupina. Bylo to takové zakončení prvního roku, ve kterém se zúročily (alespoň pro mě) dosavadní zkušenosti, a došlo i ke skutečné proměně postoje. Ráda bych zaznamenala proces, který tomu předcházel, a který snad bude dále pokračovat letos v říjnu, až se opět sejdeme jako skupina. Je to pro mne opravdu silné, jak MOC se proměnilo moje prožívání a přístup.

Nerada bych zabíhala do úplných detailů, i když potřebuju minimálně první dva moduly výcviku, a pak ten poslední (letošní přelom květen/červen) rozebrat trochu více na dřeň, protože z těchto dvou vychází podstata mého vnitřního "boje" co se sebou a výcvikem dál.

3,2,1 takže: Loni na konci června jsem prožívala očekávání prvního letního setkání s dalšími třemi adepty do výcviku. Zažila jsem už docela hodně školení, včetně těch dlouhodobějších (ročních), ale dvouletý sebezkušenostní výcvik je přeci jen něco trochu jiného. Na školení se s kolegy bavíte o vizích a zkušenostech, ale jde to hodně po té pracovní rovině. Nikoho nezajímá, co se mnou dělá například to anebo tamto cvičení, rozhodně se nikdo neptá na osobní život, nebo na další aspekty, které čekám tady. Sebezkušenostní výcvik je pro mě výzva, ve které se rozdají karty, a ty zůstanou dva roky rozdané. Kdo tam bude, ten tam bude. Jaká tam budu a kolik toho budu ochotna do toho dát, tolik se mi toho může vrátit. Ale nemůžu si vybrat. Prostě jen do toho jít, a přijmout to s důvěrou a vírou, že to je to nejlepší, co mohu dělat.

Panoráma cestou domů z prvního modulu

První čtyřdenka byla příjemná. Sešli jsme se v plném počtu v malé vesničce, v roubence tak akorát pro šest lidí (4+2). Dva vedoucí výcviku, a my čtyři poměrně profesionální dospělí lidi, každý z jiné sféry práce s lidmi. Zdravotní sestra z adiktologie, kouč, lektorka EVVO a pak já. Když jsem klouzala pohledem z jednoho na druhého, každý měl viditelné "mráčky" na duši, ale všichni působili, že jsou připravení ze sebe něco vydat. Moje malá obava, že si sem účastníci přijeli léčit vlastní problémy, stejně jako prvotní rozpaky se pomalinku, ale jistě rozpouštěly v zážitkových aktivitách, které si pro nás vedoucí výcviku připravili. 

Docela dost z technik a aktivit pro mne bylo známých, a to mi pomáhalo cítit se na bezpečné půdě.  Velmi obdobná seznamovací cvičení máme v našem resocializačním programu v rámci anamnestické (seznamovací) fáze, než se pouštíme do kontraktování individuálního plánu, a práci na změně. A i v následující spolupráci, umožňují-li to podmínky, ve své praxi ráda klientům nabízím určité překročení dosavadních hranic formou zážitku, ze kterého mohou čerpat i do budoucna. Také proto jsem byla opravdu ráda, že se s "koloniálem" nebo "svitkem života" setkávám v takovémto kontextu, a mohu si to zažívat z pohledu "klienta"/účastníka. 

A pak přišly imaginace. Návrat do puberty, kdy jsme s blízkými zkoumali naše schopnosti, hráli si s vlastními energiemi, a navzájem si sdíleli představy a obrazy přicházející z nitra. Moje nevědomí se uvolnilo, a bylo to jako rána kladivem do zrcadla, rozsypání náhrdelníku, rozfoukání složeného puzzle, anebo jako odzátkování dlouho uzavřené lahve!

Nevycházela jsem z údivu, co všechno si pro mě moje nevědomí umí připravit. Takové objemné kýčovité výjevy a energické pecky - například světelné koule, totemová zvířata, vlci, vodopády, růžovoučké motýlí víly, jednorožec, drak (prostě všechno to, čemu se vyhýbám a čím téměř opovrhuju v rovině spirituálně-magických zážitků)...To vše přicházelo poslušně jako pejsek nebo cvičná opička na každé zavolání v rámci imaginačních cvičení, až jsem z toho začala mít strach. Ten naplno vygradoval ve chvíli, kdy se mi při jednom cvičení začaly samovolně hýbat ruce. Slzy se nedaly udržet, bylo to tak přirozené a živé, že jsem to nemohla maskovat ani zastavovat. Vedoucí Štefan mi to vysvětlil celkem jednoduše - když on poprvé zažil něco nového, také jej to vyvedlo z míry. A také mi řekl, že tohle je přirozená součást, kdy mi moje tělo ukazuje, že to umí, a že to je vpořádku. 

Dost mne to uklidnilo, ale stejně jsem nepřestávala žasnout nad tím, co všechno je možné, a také jsem se dostala do prvního rozporu sama se sebou. Podle všeho jsem se totiž dostala do fáze vyladění si sama sebe v tom komplexním balíčku, a nebyla jsem si vůbec jistá, jestli to chci. Bylo v tom hodně údivu, jakou obrovskou nabídku tímhle sebezkušenostním výcvikem dostávám...zapojit i tyhle nevědomé procesy do reálné práce s klientem. Otázkou mi zůstalo, jestli to dokážu v tomhle kolektivu a nastavení. Měla jsem obavu, abych měla možnost zpětné vazby a podpory rozvoje, když jsme každý z naprosto jiné oblasti práce, a představu o tom, jak terapeuticko-zážitkový přístup chceme využívat, máme každý jinou. 

Druhým velkým tématem kromě imaginací se ukázaly večerní kruhy. Hodinový prostor pro kohokoli a cokoli. Klasika, osobní bolístky kolegů vyplouvající na povrch v rytmu "jdu s kůží na trh, takže...", a k tomu moje ticho. Nebyla jsem schopna najít téma, se kterým bych do kruhu přišla, a byla ochotna o něm mluvit. Ale jeden z večerů pro mne byl jakýmsi utvrzením v tom, že na tomhle výcviku mám být i z osobního důvodu. Poprvé v životě (!) jsem se totiž setkala s člověkem, který popisoval stavy, které jsou mi známé a blízké už od malička, a které jsem přijala jako součást života. Doposud NIKDY jsem nepotkala někoho dalšího , kdo by s tím skutečně žil. V atmosféře, kterou jsme si v roubence nastavili, to bylo tolik lidské a odborné zároveň, že se mi podařilo vyjádřit pochopení a dokonce i kousek ze své zkušenosti. Než jsem otevřela pusu, nebylo mi moc dobře, a pak to šlo ven a bylo to tak, jak má být. Zalil mne pocit samozřejmosti v dané přítomnosti. Žádné kouzlo okamžiku, ale smysluplné zasazení dalšího kousku do skládanky tohohle výcviku. Od pracovníka k sobě jako k člověku...cink cink.

Rytmus nám udávají vedoucí převážně cinkáním tibetských činelků.

Když se dívám na zápisky z prvního modulu, je to jako koukat do sešitu prvňáčka. Zapisovala jsem si nejen pocity z jednotlivých částí dne, ale i technické popisy některých aktivit a myšlenky, které zaznívaly z úst kolegů. Deníky jsme dostali jako dárek, nádherné ručně kreslené a z produkce prý účastnice prvního běhu. Já jsem si vybrala deník s obrázkem dívky a sovy, který si mne přitáhl na první pohled.

Za stěžejní zápisky v bodech považuji toto:

• Tolerance versus respekt
• "Spal své mapy!"
• Jsem ta, co se dívá skrz
• Výklad snů není výklad snů
• Nejsem sama
• Dodržovat postup má svůj důvod! 
• "Who is in?"
• Jsem vpořádku, a svět je také vpořádku
• Archetyp zraněného léčitele
• kniha Umění pomáhat

výcvikový deník z produkce Veroniky Koutské

Druhé setkání, v říjnu loňského roku kousek od Českých Budějovic, bylo oproti prvnímu setkání jako střet dvou světů. Zatímco na prvním modulu jsem prožívala pocit určité profesní podpory, hned druhý modul začal obrovskou úzkostí z toho, do čeho jsem se to namočila. V hlavě mi opakovaně vyskakovaly výčitky, jak jsem mohla být tak pitomá a dělat si naivní očekávání o profesním růstu. 

Jedním z hlavních faktorů byl tým kolegů, se kterými jsme se měli prolnout, a druhým přístup samotných vedoucích. První člověk, se kterým jsme se setkala mezi dveřmi v Žabovřeskách, ve mě vyvolal fyzickou nevolnost. Kontrolka mi vystřelila jako světlice. A pak to jelo jako na módní přehlídce;

Někteří z kolegů nemají představu, jak výcvik aktivně využijí, nebo co budou vlastně po výcviku dělat. Pouze čtyři lidé  (z toho 3 z naší pidiskupiny) se ve svém současném zaměstnání setkávají se skutečnými klienty (= jsou v roli pracovníka pomáhající profese). Minimálně dvě kolegyně už od pohledu v minulosti měly nebo aktuálně mají PPP (známé rčení feťák pozná feťáka platí asi i pro ostatní patologické jevy). Jedna kolegyně samovolně přepíná mezi svým dětským a dospělým já, a prochází vícečetnou retraumatizací. Ke kolegovi, který ve mě vyvolal nevolnost, se nedokážu přiblížit bez pocitu odporu, protože vnímám jak narušený má obraz sebevnímání a pohledu na ostatní. Samozřejmě tu jsou i ortodoxní vegoši a biozóna lidé, kteří to musejí dávat okázale najevo. Většina lidí jede po osobních příbězích. Setkání s intenzivnějším prožíváním někdo interpretuje jako mystično. Jednu z kolegyň ostatní dokonce považují za medium. Vedoucí výcviku toto nechávají být, po skončení programu nás nechávají "napospas" sami sobě. Cítím téměř flirtující atmosféru mezi některými kolegy. Moje katastrofické představy nabývají na hmotě. Většina toho, co se tu děje, je to, co jsem NECHTĚLA na takto dlouhodobém školení zažívat. Zažívám pocit zmatku, frustrace a hlavně vlastního selhání. Evidentně jsem si o sobě myslela příliš mnoho. Evidentně ještě nejsem dost dobrá na to, abych se dostala mezi podpůrný profi kolektiv. Evidentně jsem si přijela pro něco jiného, než co jsem si tolik přála. A co je nejhorší, jestli se mi nepodaří překonat paniku z kolektivu, nedostanu se nejpíš ani k načerpávání obsahu, protože veškerou kapacitu "spálím" na vyrovnávání se toho, v čem jsem.

Můj zápis z druhého modulu: "Možná jsem si přijela pro uvědomění si právě tohohle. Jak hroznou optikou se dokážu na lidi dívat. Jak moc jsem schopna udělat si očekávání z příležitostí. Možná jsem si přijela pro procházky podzimní krajinou. Možná jsem si přijela pro poznání, že pokud platím, chci určitou kvalitu. Možná si mám právě na tomhle výcviku uvědomit, že se snažím dosáhnout nějakého svého pocitu "už jsem dost, že můžu dělat víc než zatím dělám", ale je nevhodné si to snažit dokázat skrze ostatní lidi! Možná bych se na to měla vykašlat, sbalit se a odjet, a být vděčná za to, že mohu dělat svou práci. Možná je to ještě něco mnohem hlubšího. 

Nejde mi vydržet nejistotu, zda to je řízená součást procesu, a vedoucí to mají pod kontrolou, anebo jsem svědkem zahrávání si s důvěrou lidí, kteří si přejí ostatním pomáhat."

Celý druhý modul provázely moje tiché modlitby. Za vlastní pokoru, sílu vymanit se ze své zatupenosti a neschopnosti oprostit se od pocitu, že tu něco sakra nefunguje. Modlitby za to, abych se otevřela a byla schopna i jiného náhledu, protože bez něj nedokážu vyhodnotit, co mám dělat dál. Zůstat, nebo se zavčas odhlásit? Modlitby za jasnou mysl a nadhled. Za projasnění.

Kolegové z prvního modulu přetrvali jako nejbližší osoby z výcviku, s nikým novým se mi nepodařilo navázat důvěru alespoň na nějaký neformální hovor, pominu-li jedno posezení s kolegyní 5 a povídáním si o složitostech partnerství a možných východiskách. Na aktivitách a cvičeních jsem se snažila poctivě kolegy střídat, pouze kolegovi M. jsem se snažila ohleduplně vyhýbat. Rozjet vyjednávání o vzájemném respektujícím odstupu hned takto na prvním společném modulu bych si netroufla. Kupodivu to vyšlo moc hezky, nikdo si ničeho nevšiml, a tím že si nevšiml ani on sám, je to pro mne snažší se s ním nedostávat do blízkosti.

A události jednoho večera bez přítomnosti vedoucích výcviku stejně rozhodily decentně kartami. Nešlo mi totiž nezasáhnout do situace, kde se začalo opět probírat nějaké spirituální vystoupení kolegyně 6, a přestože se ona sama snažila situaci ukončit, ostatní stále více do hloubky řešili možnosti jejího fungování coby léčitelky nebo média. To už bylo za hranicemi toho, co jsem dokázala zvládnout. Je zajímavé, že právě s touto kolegyní máme mezi sebou určité napětí, které by se ale dalo přirovnat ke standartní výzvě a zrcadlení.  Zapsala jsem si to takto: "Kolegyně pro mě ztvárňuje obavy a strachy z neukotvenosti, a špatného rozlišení temných zkušeností a skutečné "moci". Já jsem pro ni určité ohrožení. Budeme se možná ještě nějakou dobu špičkovat, ale zvládneme to, tomu věřím. S kolegou M. si nejsem jista, vidím tam manipulativní tendence a další faktory, které jsou pro mne neslučitelné se spoluprácí. Vlastně se mě to dotýká mnohem hlouběji - nechci být součástí výcviku, kterým prochází i takováto osobnost. Nechci se na to dívat. Cítím, že to nemám zapotřebí. A zároveň...asi mám, když tu oba jsme. "

Po technické stránce jsem modul prožila s několika nezapojením se do aktivit. Příliš mnoho podnětů na to, abych dokázala být autentická. Přesto jsem měla dobrý pocit z toho, že jsem byla součástí všeho, co se tam dělo. S ostatními nejistotami mi nepomohli ani kolegové z prvního modulu, (se kterými jsme vytvořili peer skupinu na úkoly v mezidobí), kteří měli také smíšené pocity z tohoto ne zcela vydařeného propojení obou pracovních skupin do jednoho výcvikového týmu. Všichni jsme se dokonce shodli na nejistotě z vedoucích výcviku. Oproti dosavadním zkušenostem z jiných výcviků a školení vnímáme odpojování vedoucích od účastníků jako riziko. Shodli jsme se na tom, že se nám nikomu nepodařilo přirozeně začlenit, snad jen náš jediný mužský kolega 1 se sblížil s ostatními muži, a s ohledem na to, co potřebuje dosytit, navazuje kontakty i s několika dívkami.

Na mezidobí jsme dostali v peer skupinách několik úkolů, mimojiné alespoň jedno živé setkání, a také si připravit pro ostatní nějakou aktivitku. Poměrně snadno jsme se shodli na termínu i místu pracovního setkání - Brno :) 

panoráma ze Špilberka

3.modul proběhl už v letošním roce 2020, na statku v oblasti Kokořínska, a bez kolegyně 3 , která onemocněla. Pro mě to bylo dost citlivé, protože zrovna tahle kolegyně mi byla nejbližší svým racionálním náhledem, i skrze možnost povídat si o praxi a sdílet. Opět se projevily nepoměry mezi "první a druhou" částí výcvikového týmu. První skupina právě na tomto statku strávili úvodní týden (který měla naše čtverka zkrácený na 4 dny v srpnu), a stále přetrvávala nějaká potřeba vracet se do tohoto týdne, což bylo mimo rámec chápání nás, kteří jsme se toho neúčastnili. Po peklíčkách, která jsem si zažívala na minulém modulu, jsem ale byla rozhodnutá zaměřovat se na rozvoj a vzdělávání, a ne na lidi. Také jsem si přivezla předsevzetí být více přítomna a vzít si co nejvíce užitečného z toho, co přijde. Také jsem dala sama sobě slib, že cokoli mi nebude sedět, budu konzultovat přímo s vedoucími (Renátou a Štefanem), a pokud se mi nepodaří získat pocit bezpečí a nadšení, slušně jim vysvětlím, že z výcviku odcházím.

Takhle zpětně musím říct, že většina se mi docela hezky podařila. Dokonce jsem byla i více klidná a pokojná. Hned první imaginace, kterou jsme dostali, byla nádherná. Kdybych dokázala lépe malovat, z tohohle bych udělala velkoformátový obraz. Měli jsme se projít v zahradě našeho nevědomí. V určitou chvíli jsem plynule přešla ze souše do vody. Plavala jsem ve velmi hlubokém oceánu a těšila se z pohledu na podmořské korálové útesy a říkala si, jak krásné je mít tak rozsáhlou zahradu, a ještě k tomu i podovodní. Na sdílení této aktivity jsem si schválně vybrala kolegu M., abych měla za sebou jednu spolupráci, a nemusela se tomu vystavovat po zbytek víkendu. Když nám potom Štefan řekl, že hlubina/voda v imaginacích znamená nevědomí, "přechod", přinášející změnu, vůbec mne to nepřekvapilo. Velmi mne potěšilo vidět, že se vedoucí více zapojují do neformálních posezení po skončení programu, a že i v rámci některých aktivit (třeba večerních kruhů) drží určité hranice. 

V bodech zápisky:

• Naslouchání je léčivé
• Profesní život vs. vztah
• Anatomie hry
• Pragmatika mezilidské komunikace
• Nahlížet na život jako na knihu --> whow efect
• Skupinová dynamika
• Srovnání cesty po provázku na 1.modulu versus realita dnešních dnů
• Reflexe
• Symbolika soucitu

Dost intimním zážitkem bylo krátké parafrázovací cvičení s kolegyní 2, při kterém jsem cítila možnost dostat se mnohem dál, než bylo záměrem. V určitou chvíli jako by se rozmázl prostor a slova začala proudit časem v téměř hmatatelných provazcích. Pohupovala jsem se jako kobra slyšící píseň flétny. Naše pohledy se vpíjely. Abrakadabra! Včas z toho ven. Velmi intenzivní, hluboké a odpovídající tomu, že to obě můžeme. Díky za to!

(vstup do nevědomí)

Peer setkání mezi 3. a 4. modulem bylo přelomové. Kolega 1 ze zdravotních důvodů nemohl, sešly jsme se tedy jen my tři ženy. V průběhu setkání se ukázalo, že kolegyně 3 nebude dále ve výcviku pokračovat. Nejprve to vypadalo jako bilancování, ale při dalším povídání bylo jasné, že ukončení výcviku přinese více úlevy a klidu, než pokračování. Plynule jsme navázaly tématem "jaké školení by bylo vhodné", a dostaly se až k motivačním rozhovorům. Setkání se dále neslo (nejen proto) v duchu ženského kruhu a sdílení. Obě jsme kolegyni podpořily v tom, aby následovala svoje pocity, a nebála se z výcviku odejít, pokud to tak cítí. 

Pro mě tahle malá dámská jízda znamenala otřesení na rovině jistoty a smyslu pokračovat. Přeci jen kolegyně 3 byla opravdu jediná, s kým jsem mohla mluvit o své práci a dostávat zpětnou vazbu obsahující mimojiné znalost etického kodexu a zkušenosti. Pro ostatní jsou klienti, se kterými pracuju, velmi vzdálená cílová skupina. Většina z kolegů se vidí jako terapeuti nebo pomáhající pracovníci s dospělými, někteří se věnují spíše zážitkovce než doprovázení dlouhodobějšího procesu. Pro většinu z kolegů jsou věci týkající se vědomého rozvoje kompetencí pomáhajícího pracovníka, nebo i strategického rozhovoru, novou věcí. Jak bych mohla a měla pokračovat dále? Mohu se přestat upírat k myšlence profesního rozvoje, a vzít si to jako práci se sebou samotnou? Mám na to? Mám na to v takovémto kolektivu?

S těmito myšlenkami jsem prožívala mezidobí mezi 3. a 4. modulem. Také jsem k tomu začala číst další knihu - 1000 tváří hrdiny od J. Campbella. Čte se to samo, obsah mizí v mém obsahu jako po másle. Spolu s četbou, a hlavně díky nečekanému setkání s holčinou, která absolvovala minulý běh výcviku, mi vyvstanula konkrétní otázka: jsem schopna v rámci výcviku (s těmito lidmi, za těchto okolností, s těmito svými nejistotami) obnažovat svoje nitro tak, abych zkušenosti dokázala využívat v praxi? 

Začátek března 2020, 4. modul, pro mne rozhodující. Buď budu pokračovat, nebo to ukončím a z výcviku odejdu.  Zápisek z večera cca týden po příjezdu domů to asi vystihne nejlépe.

"Kromě večerních kruhů, které mi někdy připadají spíše jako nevydařené reality show, jsem schopna tím procházet. Někdy se mi nelíbí, co ostatní dělají nebo říkají, ale uvědomuju si, že stejně jako si věci řeším já, tak si řeší i oni. Možná bych měla zkusit dívat se na nás jako na "my", tak jak mi to psala Renata do zpětné vazby. Hledat to, co nás spojuje, a ne to, co nás rozděluje. Třeba menstruace u žen. Stejně tak doufám, že přijde klid s kolegou M., se kterým jsem si situaci otevřela. Během jednoho společného jídla jsem mu upřímně pověděla, že bych potřebovala oboustranný distanc, který nám oběma může velmi usnadnit dokončení výcviku. Z toho mám pocit férovosti, transparentního přístupu a také důvěry, že to bude mít efekt. Díky Bohu za to, že to proběhlo vklidu a pohodě a doufám, že i nadále se nebudeme vzájemně konfrontovat. Hlavně doufám, že se mi podaří filtrovat ty egoistické a manipulativní projevy, které kolem sebe kolega M. šíří. Z toho, že jen opravdu minimum ostatních toto vnímá, nemám radost, ale ...tím se vracím zpět na začátek. Soustředit se na proces a rozvoj, a ne na lidi. Jsme skupina, kolektiv který si pro něco přišel. A já jsem na začátku potvrdila, že jsem schopna tím projít.

Cítím i větší důvěru v celý výcvik. Je to celé tolik jiné, než jsem si na začátku představovala, ale teď po půl roce co v tom jsem, si říkám, že právě to zcela jiné prostředí i obsah mohou být to, co naplní mou potřebu uzavření dosavadního profesního rozvoje, a že skrze element vlastního prozření se mohu stát pánem obou světů. Na osobní, i profesní rovině.  "

Domů jsem si přivezla květináček na jarní osení, a také odhodlání pokračovat, protože mi to všechno začalo dávat větší smysl. Došlo mi, že se nemusím prolnout s myšlením a přístupy ostatních, a i přesto mohu zůstat plnohodnoutnou součástí kolektivu, a věnovat se tomu, co je pro mne důležité. I když nejspíše nepřijdu do večerního kruhu s vlastním tématem,  mohu naslouchat ostatním. I když mě často napadají různé připomínky, mohu si je nechat pro sebe a pozorovat, k čemu mě to vede v kontextu reality. Všechno je to vlastně hlavně o tom, co se rozhodnu mít jako prioritu. Jsou to lidi, kteří na konci získají nějaký papír o tom, že to mají také za sebou? Nebo to je příležitost vystavovat se určitému sociálnímu nepříjemnu a u toho z toho čerpat?  

"Děkuju za to, že jsem se nerozhodla to zabalit předtím. S radostí vyhlížím jarní rovnodennost, a cítím vděk, a taky trochu stud. Za to, že tu mám na očích tolik skutečností, které mě samotné mohou připomínat, že jsme všichni lidi." 

Pár dní po 4. modulu přišel nouzový stav, hodně věcí se změnilo, a bylo to jakoby se spojila přetržená šňůra. Šlo to ruku v ruce s hojením vnitřního zranění, které jsem si tahala už od listopadu. Říkám si, že jsem přikládala hodně pozornosti a hlavně i snahy do toho dělat svou práci dobře. Přirovnala bych to ke koni s klapkami na očích. Prostě jít a dělat. A co ještě jde, tak to taky udělat. S nadřízenou jsme měly během ledna a února možnost si k tomu už říct vše podstatné. Shodly jsme se, že to nebyla jednostranná chyba, ale spíše nedorozumění v určitém okamžiku spolupráce, které ale zasahuje i do historie i do aktuálního procesu výcviku. Její obavy a nechuť k terapeutickým přístupům v kombinaci s obavou o to, abych si všechna potenciální rizika s tím spojená ustála, prostě vyletěla ven nevhodnou formou. Absolvovala jsem i první z domluvených individuálních supervizí. S metodikem jsme si také udělali čas pro rozhovor o událostech z podzimu. Jsme ráda, že jsem vydržela neřešit to hned, protože proměna emocí o postoje se během zimy udála, a jsem si jista, že bych na podzim nebyla vůbec schopna nadhledu a uceleného názoru. Potěšilo mě, že i v tomto případě se ukázalo, že soulad a podobná vize převládají nad přechodnou pracovní disharmonií. Pověděla jsem mu o zážitku z výcviku, kdy jsem přehnaně reagovala na malou kritiku vztahující se k naší připravené aktivitě, a kterou mi Renata krásně zazrcadlila jako stopu pracovního perfekcionismu a strachu z chyby. 

Velkou roli v celém procesu také hrála naše peer skupina, se kterou jsme udržovali poměrně živý kontakt přes naši "tapýří" skupinku. Sdíleli jsme spolu hodně, někdy jsme si zavolali, někdy napsali, někdy komunikace probíhala jen mezi dvěma z nás. Kolegyně 3 měla po celou dobu přístup ke zprávám, a dokonce jsme se i v mezičase osobně setkaly. Celkově to bylo poprvé v životě, co jsem takto kontinuálně s někým cizím řešila i hodně niterné pochody a myšlenky. Zároveň to nebylo invazivní, ani příliš dotěrné. Vlastně mi to připadalo jako skutečně týmová podpora, kde se prolíná ta profi a přátelská atmosféra. Několikrát jsem se peerce svěřila s něčím dříve, než jsem to řekla Honzovi, protože jsem stála o názor dalších lidí, a třeba i o radu, jak by postupovali dál. Cítila jsem všestrannou diskrétnost a orientaci na bezpečný prostor, ve kterém můžeme růst. Takovou kooperaci a pružnou domluvu, jakou jsme od začátku s kolegy v peerce měli, to nemám ani ve svém reálném zaměstnání. U všech se projevila schopnost nacítit se na druhého, a podporovat se v tom, co nám jde. Rozdělení úkolů vždy probíhalo konsensuálně a v živém procesu rozhovoru, nepamatuju si žádný zásadní střet zájmů. Jedním slovem "souhra". A fakt, že to vše bylo v pozadí uměle sestavené a účelové (coby povinná součást výcviku), se vlastně neprojevoval. S přípravami aktivity na 5. modul jsem si tohle prožívala ještě více. Všichni jsme totiž věděli, že to je naposledy, co takto společně na něčem pracujeme.

Na 5. modul jsem přijela v příjemném naladění. V mezičase jsem si připustila, že jsem mnohonásobně otevřenější než na začátku. Jsem vpoklidu, když Štefan přichází se svými sexuálními historkami, a já se jim nesměju. Respektuju jednotlivosti všech svých kolegů.  Respektuju, že někteří lidi mají mezi sebou neprofesionální vazbení. Respektuju všechny kolegy v týmu. U kolegy M. mám s respektem trochu obtíž, táhne mě to až k despektu a odporu, ale jsem schopna zůstávat ve vzdáleném neutrálu. Respektuju i sebe, že se na všechno tak nějak dívám, a že v tom taky jsem. 

Do jedné ze svých kanceláří v plzeňském kraji jsem si pořídila kameny v barvě čaker, abych si zharmonizovala prostor. Nevadí mi použít vykuřovadlo. Nemám problém poděkovat svému totemovému zvířeti, nebo si požádat o spirituální podporu. Občas se mi stane, že na klienta použiju sílu slova. Pracuju s příběhy a legendami. Slušně se mi rozjelo klíčování snů, a daří se mi lucidně snít. Vracím se k zápiskům a imaginačním výjevům, a zasazuji je do kontextu reálně odžívaného života. Všechno to jsou věci, které by byly před rokem naprosto nemyslitelné, a za které vděčím právě výcviku.

Na 5.modul jsem přijela připravena. Tušila jsem, že to bude silné, protože se jednalo o sedmidenní setkání. Přesto jsem si zažila věci, které mi ukázali, že dosavadní hranice jsou nic ve srovnání s potenciálem, který mohu objevovat.

Nejvíce jsem se dojala u praktického nácviku hypnózy. Takováhle skutečná práce těla neřízeného vědomím se mnou zahýbala slušně. Když nám Štefan ukazoval, jak se ruka druhého člověka může otáčet podle slovních pokynů, nemohla jsem udržet slzy. Sama jsem si v hypnotizování nejistá, cítím velkou zodpovědnost za celý proces, a i když nám vedoucí jasně vysvětlili, že nevědomí velmi dobře ví, kam klienta pustí a kam už ne, stálo mne hodně ovládání zůstat při hypnocvičení v jisté roli, bez chvění hlasu a hlavně bez úzkostí staženého hrudníku, co když se něco posere...

Rozhodla jsem se dokonce překonávat drobná nepříjemna, a požádala jednu kolegyni 8, zda by se mnou mohla jedno hypnocvičení provést. Stejně tak jsem oslovila  nejvíce racoinálního kolegu, zda by se nechal do hypnózy ode mne uvést. Jako kazuistiku jsem přinesla svou nejnáročnější klientku, a nechala kolegy přicházet se svými nápady a přístupy. Několikrát jsem dobrovolně připravila snídani pro všechny, a cítila se přitom příjemně a v harmonii, jakoby takové komunitní vaření bylo pro mne samozřejmostí ;-). Jediné, co se nepohnulo, ale naopak prohloubilo, byl odpor ke kolegovi M.. V cca polovině týdne jsem měla chuť si dát společnou schůzku s ním a s vedoucími, a říct si společně, co se s tím dá dělat. Jsem zpětně velmi ráda, že jsem to neudělala. Kolega nám totiž na jednom z večerních kruhů sdělil, že námi všemi opovrhuje, a že jediný, kdo tak za něco stojí, je právě kolegyně M., a vedoucí výcviku. Měla jsem co dělat, abych po něm neskočila, nebo se nesebrala a neodešla okamžitě z aktivity pryč. Něco ve mě vrčelo a zvracelo současně. Taková tma! V určitou chvíli jsem přestala mlčet. Normálně to ze mě vyletělo. "Už zaklapni. Už to hned zatípni." A on zaklapl. Alespoň na chvíli. A já jsem pak ve večerním kruhu všem řekla v několika větách, že je pro mě drásající vidět někoho takhle se chovat, protože mi to připomíná dobu, kdy jsem byla nemocná, a moje mysl byla nasáklá nemocí a nefungovala, a vytvářela také různé myšlenky a hodnocení a nepravdivé nebezpečné obrazy. Řekla jsem všem, že mě toto znechucuje.  Hlavou mi jen jely myšlenky, že takto rozbořený člověk nemůže přeci dělat kouče, ani výcvik!

Vzpomínala jsem na nepříjemný rozhovor s kolegou M. na 2.modulu, kde jsme se bavili o jeho vztahu. Už po deseti minutách jsem měla chuť hovor ukončit s tím, že si o tom povíme za pár měsíců, a že jsem zvědavá, zda si za tím co říká bude stát. Škoda, že jsem to neudělala! Po těch několika měsících už totiž žádný vztah neměl. Tolik slov, co kolem toho ale muselo na tom 2.modulu vyletět do prostoru mezi náma...achjo. Na slečnu, o které mluvil, jsem také myslela. Aby se z toho dostala. Obávám se, že důsledky vztahu s kolegou M. mohou na mladé slečně zanechat fakt hluboké šrámy...

...

Nakonec se ve mě objevila velká láskyplná síla světla. Kolegovi M. jsem osobně poděkovala za to, že to všechno vyskladnil, protože tím odjímá své temnotě sílu. Podpořila jsem jej v tom, že tu jsme s ním, a jsme schopni to unést. 

Doteď to ve mě rezonuje. Jeho žádost o přátelství na FB sice nepřijmu, ale dokážu si představit i další rok výcviku v jeho přítomnosti. Také jsem si dala příslib, že jedno společné cvičení na každém modulu zkusím zvládnout.

.

Pominu-li toto, událo se na 5. modulu vše, co dovršilo téměř roční proces. Během jedné imaginace, která byla zaměřená na překročení prahu,  jsem si prožila vlastní smrt se vším všudy včetně přechodu zpátky k sobě do života. Byla to nejstrašnější "spirituálně-terapeutická" zkušenost, jakou jsem kdy v životě udělala! Nikdy, ale vážně nikdy jsem nebyla v takovém stavu! Možná o tom napíšu někdy později, ale teď na to nemám náladu ani ta správná slova. Jediné, co bych k tomu chtěla nyní napsat je, že jeden proces je hotov. Stalo se to, co se stát mělo. A nebude to nikdy stejné, jako předtím..

Jedno volné odpoledne jsem využila s kolegyní S. k soukromému výletu po Kokořínských skalních památkách. Václav Levý se vyřádil hned na několika skalách, a my si užívaly kulturního zážitku v krásné přírodě a vzájemnosti. Je to zvláštní a tak nečekané, cením si toho. Z hlediska praxe to byl nejvíce přínosný modul. Kromě ukázky využívání hypnotické mluvy a terapeutického tranzíku jsme hodně trénovali rozhovor s klientem, připojování se, a také jsme se podívaly na využívání slabostí coby zdroje. Skrze pohybovou imaginaci s dračí slují jsme si mohli vyzkoušet různé archetypy, a přijmout od nich dary, které nám mohly pomoci porazit draka, který na náš čekal ve své sluji. Po zážitku s přechodem od života ke smrti a nazpět tohle byla naprostá pohodička. Velmi mne udivilo, jak silné dary jsem od svých slabostí získala, a také jak se nakonec setkání s drakem odehrávalo.  Z hlediska zážitkové pedagogiky jsme se podívali na komplexní dramaturgii aktivit, a také jsme si během mlčenlivého putování ranní krajinou posvítili na své dosavadní kompetence a jejich rozvoj. To pro mne bylo jako balzám na duši. Usazení do reality, zužitkování niterních procesů i získaných vědomostí, zasazení zkušeností do praktického rámce. 

A aby toho nebylo příliš mnoho hezkého, došlo i na změnu peer skupinek. V naší peerce jsme toto diskutovali už od začátku roku. S blížícím se 5.modulem se objevovalo jakési napětí, jak to bude dál. S kým skončíme...Pro mě osobně to byla náročná představa. Neuměla jsem si představit, že bych se měla otvírat dalším lidem z našeho kolektivu. Společně fungovat na cvičeních během modulů je věc jedna, ale sdílet průběžně v mezidobí je věc druhá. Když jsem ale viděla, kolik nepříjemna  a zmatku se začalo dít během sestavování nových skupin, skončila jsem v postoji "je mi jedno, s kým budu, hlavně když ne s kolegou M. S kýmkoli jiným zvládnu upracovat a sdílet dostatečně na to, aby to bylo všestranně prospěšné." Celý proces nakonec začal spět k tomu, že nám vedoucí rozdělí čísla a bude se losovat. To byla zlé, a donutilo to náš kolektiv v opravdu ostré akci s výsledkem.

Když na to zpětně vzpomínám, naše nová peer z toho vlastně vyšla velmi hezky. Hned na začátku jsme se k sobě přihlásili s kolegou 7, a prakticky okamžitě se k nám přidala kolegyně 9. Pocitově i kapacitně to byla nejlepší možná sestava (pominu-li představu dreamteamu s kolegou 10 a kolegyní 5, se kterými jsme se osvědčili jako vysoce funkční sestava, a na první dobrou jsme bravurně připravili několikadenní výjezd pro moje klienty)!

Nakonec se k nám ale ještě přidala kolegyně 8. Trochu mě to zaskočilo, ale cítím v tom nejen výzvu, ale i potenciál. Neumím si představit se zrovna s kolegyní 8 bavit o svých soukromých věcech, ale když se dívám, co všechno už mám za sebou, tak se musím usmívat nad pošetilostí takovýchto obaviček...

Odjížděla jsem rozechvělá z doznívajícího nepříjemna při sestavování nových peer skupinek, ale také plná zážitků a pocitu, že to všechno dává smysl, a že jsem na dobré cestě. Zároveň se mi právě cestou domů díky jednomu rozhovoru otevřelo velmi citlivé téma související s mými city a vnímáním vztahu. Souvisí to s pojmenováním určité mezilidské blízkosti, která vykročila z roviny mentálního souznění. A souvisí to s hodnotami a jistotami, které jsem doteď považovala za absolutní.

Když bych měla celý první rok výcviku shrnout jedním slovem, byla by to "proměna".  Na rovině postojů, i na rovině sebepoznání i dovedností. Cítím se jistěji v pracovních, ale i osobních záležitostech. Díky výcviku jsem si uvědomila, jak pevné a zároveň místy absurdně postavené hranice mám. Dostala jsem možnost dívat se na dospělé lidi, a postupně je přijímat jako originální osobnosti. Ověřila jsem si v praxi co už umím, a dostala spoustu inspirace, co mohu dělat dál. Velmi důležitým a UKLIDŇUJÍCÍM poznatkem bylo, že jsem byla běžná součást kolektivu. Žádné vyčnívání, jako tomu bylo někdy v minulosti. To je pro mne fakt zásadní. Vždycky jsem si říkala, že to, že jsem v pořádku poznám mimojiné podle toho, že se mi nebudou dít konflikty a nedorozumění s "cizími" lidmi, nebudu na sebe přitahovat zbytečnou pozornost,  nebudu mluvit nejvíc, vyčnívat na školeních a na koncertech a nebudu přitahovat divný lidi. Dívám-li se na výcvik, je to 1:1 pro mě i pro ostatní :-).