Průřez historií, aneb stát se tím, kým mohu být

32 let. Cítím se často i na padesát a výš. Historie nezatěžuje, ale ani nedává křídla. Osciluju někde mezi pohledem "přežila jsem toho tolik, že mohu být nejen pokorná, ale i zvědavá a otevřená dalším věcem", a "s tím, co mám za sebou, už potřebuju jen odpočívat, a raději nebýt vidět ani slyšet, abych nemusela spárovávat minulé s přítomným". 

Projevuje se to různě, nejvíc si všímám, že v oblasti sociálních vztahů a kontaktů jsem spíše chladná, zatímco v pracovní oblasti, a je jedno zda se jedná o komunitu kolem školky, nebo práce v Tísni, funguju otevřeně a vřele. Co není přímo osobní, to je pro mě bezpečné.

Někdy mě to bolí. Přemýšlím nad tím, jak asi bude vypadat, až budeme ve společné domácnosti s Honzou, zda se prolomí jakási hranice odstupu a nastane to velké štěstí a spokojenost v páru, o které si tak nějak podvědomě sním...

32, z toho už 7 let na druhé straně republiky, než jsem žila od narození. Hlavním důvodem ke stěhování bylo podpoření uzdravení z nehorázně se vlekoucí a čím dál víc pohlcující PPP. Sekundárně to může vypadat jako útěk před širšími dopady téhle porouchanosti. Na mysli mám nezdravé a patologické jevy ve vztazích s lidmi, kterými jsem se obklopovala. 

Docela by mne asi tenkrát vystihovalo slovo "lhářka". Lhala jsem sobě, takže vlastně proč ne ostatním. Neuměla jsem  zachytit ani definovat sebe samou, natož se sebou důstojně zacházet, a chaos z toho pramenící se projevoval i v chaotickém jednání s ostatními. Nepamatuju se všechno, shrnout by se to dalo do nedodržování dohodnutých termínů, nezvedání telefonů, emoční výlevy a rozhodně velmi odlišný vnitřní a vnější projev sebe samé vůči ostatním.

Krátce před tím, než jsem se odstěhovala, mi jedna slečna napsala dopis, ve kterém projevila něco jako soucit vůči mému psychickému stavu. Nevybavím si to doslovně, ale určitě tam zmínila, že je přesvědčena a že rozumí tomu, že mám nějaké psychické problémy, které mi neumožňují fungovat normálně, zároveň mne to neomlouvá a chce vrátit knihy nebo něco takového. V kontextu byl nevyplněný příslib pracovního uplatnění pro jejího přítele v JZD, kde jsem měla brigádu. Brala jsem to tenkrát docela osobně.

Zároveň jsem si říkala "Ok, tak to je také možnost, být za cvoka". Hlavně nemuset nikomu nic složitě vysvětlovat, protože v tom sama ještě nemám pořádek...

Následující dva roky poté, co jsem se odstěhovala z rodného města, jsem trávila hledáním. Hledáním nejen sebe samotné a své zdravé podstaty, ale i bezpečného zázemí pro výchovu své dcery, a naplnění mých/našich představ o životě. 

Několikero stěhování, několikero životních strategií, prostupováno PPP. Opuštění nemoci v roce 2013, a následné dva roky dolečování již v plném provozu (práce, školní docházka dcery, samostatné pevné bydlení) byly naprosto zásadní. Zažila jsem si všechny možné situace bez dosahu bio rodiny a nezdravých kontaktů, a naučila jsem se o sobě víc, než za celé roky v rodném městě. Nikdy nepřestanu říkat, že kdybych se neodstěhovala, už tady nejsem. Odstěhovat se a zkusit žít sama za sebe, mít možnost vystoupit ze zajetých kolejí a patologických vzorců chování. To zabralo a zabírá doposud.

Další z věcí, za kterou si budu stát je, že jenom díky změně prostředí se mi postupně přestaly dít různá nedorozumnění a selhání v oblasti mezilidských vztahů, nepřibývalo nedořešených záležitostí ani emočních zamotanců, pracovních kiksů atd. Jen se vše postupně dotahovalo a doznívalo, přírustků bylo velmi pomálu.

Velmi intenzivním dotahováním dřívějších restů byla zkušenost s exekucí v roce 2015. Z původních necelých dvou tisíc několik let nazpátek se najednou stalo půl roku strhávání z platu, výhružné telefonáty ze strany exekutora, zůstatek 4000,- měsíčně na vše (jídlo, věci do školy, doprava, kroužky) pro sebe a dceru...A šlo to. S pomocí tehdejší nadřízené to šlo dokonce mnohem rychleji. Samotný fakt, že jsem dokázala oslovit nadřízenou o pomoc, byla velká změna oproti minulosti. 

Nikdy bych v minulosti nedokázala požádat o laskavost skutečným příběhem. Prakticky vždycky, když jsem něco potřebovala, to byly smyšlenky nebo polopravdy, protože jsem nebyla schopna vyjevit skutečné kontexty. Nechtěla jsem, aby někdo věděl jak skutečně funguju a co prožívám. I když mě to stálo hrozná pekla a mordory uvnitř, nedokázala bych říct, co doopravdy potřebuju, a hlavně proč. Často jsem to nevěděla sama.

Splácet nadřízené nebylo o moc lepší z hlediska financí, ale co se týče stresu a úzkostí, vše přelilo moře úlevy, že dcera nebude svědkem příjezdu exekutora do služební garsonky, a přetahování o firemní nábytek a vybavení. Teď, když už se několik let intenzivně pohybuju v sociálních službách a často čtu emaily kolegů dluhařů, děkuji Bohu za to, jakou konstelaci jsem měla nastavenou. Jsem si jistá, že exekuce přišla v době, kdy jsem měla na to ji zvládnout, a potvrzuje to moje přesvědčení, že člověk nikdy nedostává naloženo víc, než dokáže ustát.

Není to jednoduché psát, zároveň je to popis historie, která proběhla. Stalo se to. Je to součást mě, mého příběhu. Exekuce, bydlení na azylovém domě, bydlení v zahraničí, bydlení v divočině mimo civilizaci, plánování projektu na ekocentrum, plánování komunitní zahrady, přechodná společná domácnost s cizím mužem, denodenní boje s vlastní hlavou a ppp.

Co se vůbec v tom všem neměnilo, byla role matky. Matkou jsem byla napříč tím vším. A  vždy jsem dělala maximum pro to, aby se to dcery nedotýkalo natolik, aby tím trpěla v budoucnu. Moje nejtemnější noční můra je - paradoxně nejvíce roztahující křídla  v době zdraví a pouhých ozvěn minulosti - , že moje dcera bude v dospělosti vyhledávat odbornou pomoc kvůli mě. Že bude mít, tak jako jsem měla se svou mámou já, se mnou takové vnitřní obtíže, že jí to bude narušovat běžný život, a že nebude schopna normálně fungovat.

A právě role matky je v mém příběhu klíčová. Je to totiž nejen most mezi všemi událostmi minulosti a současnosti, ale i podpůrnou a praktickou připomínkou toho, že není možné dělat něco jako "otočení listu", "začít znovu", "žít jako jiný člověk", ale že jde "pouze" začít měnit způsob svého chování a uvažování, a začít změny skutečně dělat (slovo "pouze" dávám do uvozovek hlavně proto, že má mnohonásobně větší význam, než je na první pohled zřejmé).

A to je další věc, za kterou si stojím pevně. Člověk je spojen se svou minulostí, která jej spoluutváří. Zároveň není potřeba minulost s sebou nosit jako zátěž nebo břemeno, které co chvíli člověka stahuje nebo mu podlamuje nohy. Minulost nemusí být hezká. Minulost může být hnusná a krvavá jako pokousání liškou, nebo odranec od ostnatého drátu. Minulost může na člověku zanechávat skutečné jizvy. Je ale jen na každém, zda bude jizvy schovávat pod dlouhými rukávy, vystavovat je a upozorňovat na ně, anebo je přijme jako nepříliš hezkou součást svého těla, stejně jako různé pihy, tetování, hrbolek na zádech nebo propíchnuté ucho. 

Občas tělo onemocní anebo se zraní, pak je potřeba konat. Vím, že ještě je pár restů spojených s mým rodným městem, které potřebuji srovnat, ale odmítám už vydávat energii na analýzy a rozbory svého chování v nemoci, v rekonvalescenci, a nyní. Věnovala jsem tomu tolik let na blogu i při různých osobních setkáváních, dnes je mi 32 let, a říkám si dost už, všechno co se dalo udělat se udělalo, zbývá už jen kousek, ke kterému jsem připravena postavit se čelem, a ten zbytek...ten zbytek prostě nedokážu domyslet, dořešit, doomluvit, dovysvětlit....a je to tak vpořádku. Mohu s tím takto žít, a nemusím vytvářet oddělené parasvěty, část tady a část tam. Jsem si plně vedoma toho, že může vyskakovat spousta otazníků. A proto jsem tak, jak mohu být. Žiju to, co jsem, a co nyní mohu být.

...

Hodně dlouho se bojím toho, co bude moje dcera říkat, až bude dospělá. Za rok dva nás čeká puberta...Zatím vidím, že se neděje nic znepokojivého. Když to porovnám se sebou v jejím věku - moje další závaží, které si s sebou tahám už XY let - tak si vede velmi hezky. Ona je sama sebou, dokáže pojmenovat a říkat si o to, co potřebuje, dokáže se nosit, dokáže se sebou žít. Možná se v budoucnu budou objevovat krkolomnosti, ale jsem přesvědčena, že to dokážeme ustát. Jako tým, jako matka a dcera, jako rodina.

To, co se snažím předávat a žít směrem k dceři a směrem ven, je autonomie, opravdovost, a schopnost přijímat zodpovědnost za svá rozhodnutí a jednání. Vnímám to současně jako ochranu před nenapravitelností. Věřím totiž, že dělá-li člověk to nejlepší, co v danou chvíli dělat může a dokáže, nemůže udělat chybu.

Věřím, že moje dcera rozumí tomu, proč jsme se stěhovaly, opakovaně jsem zažila že dokáže beze studu mluvit o pobytu v azyláku, nestydí se za svou/naši historii. Není na ni totiž nic, za co by se měla stydět. Pokud by se někdo měl zodpovídat za případná nepříjemna, budu to já, ne ona. A tím se dostávám k dalšímu tvrzení, za kterým si stojím - děti by neměly cítit zodpovědnost za to, co (jim) způsobují jejich rodiče. Rodiče by měli být schopni srozumitelným způsobem dítěti vysvětlovat, co se děje, v čem žijí a jaká jsou východiska. Naděje na zlepšení by měla být v jejich sdělování stálepřítomna. 

V tomto vidím velkou sílu. Děti dokáží pochopit mnohé. Není potřeba k nim promlouvat jazykem dospělých, emočně je zatěžovat, současně nedělá dobrotu dětem lhát nebo je vláčet coby spoluviníky nepříznivé situace. Moje dcera nezná mou minulost, ani nebyla poučována o kontextech vztahů v naší rodině. Nerozumí všem důvodům, které mě vedly k rozchodu s jejím otcem, odchodu z rodného města, několikerému stěhování ani k emočním výkyvům, jejichž byla několikrát svědkem. Cítí v tom všem ale bezpečí a jistotu, že s ní je počítáno, na ni je mysleno, a její hlas může zaznít. Několikrát mne napadlo udělat takový malý experiment, a požádat někoho, aby se s ní o mě a o nás dvou pobavil. Aby měla možnost sama za sebe vyskladnit svoje názory a pocity a vlastně i nějaké zhodnocení naší jedenáctiapůlrokůtrvající koexistence. Pokaždé si ale uvědomím, že ona mi dává zpětnou vazbu hlavně tím, jaká je, co žije, co vytváří, o čem sní a co si žádá. A dokud mám v tomto jasno, a ověřím si přímo s dcerou, že v tom jasno mám, tak jsme na dobré cestě, a není potřeba žádného rozboru a šťourání. Až se mnou přestane mluvit, nebo začne žít paralelní světy "pro mámu" a "skutečně moje", bude potřeba to více zkoumat.

A samozřejmě pokud se bude na cokoli ptát, jí odpovím. Někdy se ptá už teď, a já jí odpovídám. To, že nemá potřebu si moje odpovědi ověřovat u dalších aktérů, anebo naopak se nebojí se zeptat na něco i mojí mámy nebo babičky, vnímám jako známky přijetí a hledání si vlastního názoru. Doposud se nestalo, že by mi dcera vyčetla nějaké životní rozhodnutí, nebo se označila za nešťastnou nebo tápající v kontextu něčeho, co se mnou souvisí. 

Cítím, že mám svůj život ve svých rukou, a i když je minulost spíše v temných tónech, na paletu přidávám i další barvy, kterými mohu nejen vytvářet nové obrazy, ale i vyplňovat plochy mezi temnými zákoutími a konturami.