Ekopsychologie

Seminář s názvem Ekopsychologie vedla loni mladá milá lektorka Šárka Křepelková, pro mě to bylo nejméně záživné téma z celého cyklu Školka blízká přírodě, ale dnes jsem si při úklidu na vlastní kůži prožila, o čem to vlastně bylo.

AHA momente, welcome!

Celý seminář s názvem "Ekopsychologie" začal klasifikací samotného vztahu člověka k přírodě. Mimojiné zaznělo, že kladný vztah k přírodě v sobě máme zakódovaný tak nějak automaticky a přirozeně, bez ohledu na prostředí, v jakém jsme vychovávaní.

Kladný vztah člověka k přírodě může být silně potlačen, ale i v této deformaci existuje několik signálů, které napovídají, že to jde vrátit zpět k otevřené lásce k přírodě.

Jedním z takových nenápadných signálů je například potřeba dávat si jako pozadí na pc nějaký přírodní motiv (krajinu, živé zvíře atd), při výběru bytu/domu dbát na "dobrý výhled", nebo třeba na youtube sjíždět videa s přírodní tematikou.

Docela mě potěšilo zjištění těchto potřeb u několik lidí v mém okolí, kteří jsou - na první pohled - absolutně "Out of nature" ( pouhý déšt jim dokáže zkazit náladu - protože budou mít zase ohozené kalhoty a kabáty od aut a spěchajících lidí okolo, nejlepší strávení dne je s konzolí PS v posteli, v domácnosti se nevyskytuje květina natož zvíře, nejlepší dovolená je na karnevalu v Riu nebo u Mácháče s přelidněnými plážemi a diskotékou každý večer, a když už nějaká procházka nebo piknik, tak leda v městském parku). 

Když jsem si všimla, že na kamarádčině telefonu pod všema těma ikonama aplikací není sci-fi ale horské panoráma, reálně se mi rozbušilo srdce.

O stupeň výše jsou v lidé, kteří už o nějaký kontakt s přírodou stojí vědomě. V zápisníku jsem si je ojmenovala "Pěstitelé kytek v paneláku".

Občas se vytáhnou ven na vycházku, v rámci volna jsou ochotni i někam na výlet, který jsou schopni i sami naplánovat (bez technických vychytávek). Líbí se jim mazlíčci druhých lidí, často sledují, sdílí a lajkují příspěvky s mazlíčky. Jejich oči delší dobu ulpívají na výjevech koní divoce běžících po pastvině, smečkách lovících vlků, letícího dravce, útočně vztyčeného hada, hrajících si liščat a dalších momentkách zachycující nespoutanost.

Pak už mám zápisky dost chaotické. Bez ohledu na to se ale dneska směju nad tím, jak moc velkou potřebu přírody mám já sama, a jak si nenápadně tahám přírodu domů.

Klacíky, větve, kamínky, mušle, okvětní plátky, kůry a ulity...nevím jak dlouho to tady doma máme, ale něco z toho tu s námi žije už druhým rokem. Dneska jsem si uvědomila, že s přírodninami během úklidu nakládám jako s běžnou součástí bytu. Zvednu, otřu, vrátím zpět, případně položím jinam. 

Fakt mě baví, že ačkoli netrávím čas v přírodě ani s přírodou tak, jak bych si opravdu přála, je příroda stále tou primární (sou)částí mého každodenního života (bez ohledu na bydlení, zaměstnání a evidentně i prozření, že i přes každotýdenní úklid se minimálně dva měsíce tenhle tenký klacík nepohnul z oblasti zásuvky a kabelů).

Dnešní vůle k životu - cítím se hezky, že se tady toho vyskytuje tolik. Lajk lajf.