Odliv

Vezu si v noční šalině (co Prahou nejezdí),

jeden Tvůj vlas na rukávu,

ne jako památku, talisman pro štěstí,

visí si sám tam...

visí.

A já se na něj dívám, 

hladím jej pohledem a rozpíjím se v textilii,

v myšlenkách hlouběji 

jsem nežli na dně Macochy.

Zjemnělá jeho plavostí,

vědomím zaoblené rohy reality nenechám ostřit náhodou -

přítomnost vlasu nechť má vždy ustláno měkce,

lehká je jako pára nad hrncem.

...

(Ke každé řádce patří rým - 

líně, hávu, mizí, zívám...

ale souzvuk není prim,

když pod světly lamp se stmívám...)