Odcházení z role průvodce

(Poslední společný den v Lesním klubu s kolegou Vláďou a dětma)

Moje etapa průvodcování v Lesním klubu je u konce. Před pár dny proběhlo rozloučení s předškoláky, a i pro mne to byla taková rozlučka. Připravovala jsem se na tu chvíli pečlivě, prakticky od začátku roku, kdy začalo být jisté, že se budeme stěhovat do Plzně. Přesto mne naprosto dojalo, jaké krásné dárky a milá slova pro mne měli blízcí. 

Dostala jsem mimojiné poukaz na lekci tance ve tmě u Zuzi Pipkové  ( https://divozena.cz/ ), krásný deníček plný vzkazů a fotek z uplynulých let v Mohykáněti i Felbiánku, nebo knihu Hoř pomalu od Veroniky Jelínkové, což je holčina, která se věnuje tzv. biohackingu, což je v překladu experimentování s naším tělem bez zásahu chemie (ranní sprchy, wim hofova dýchací metoda atakdále.)

A ačkoli jsem se snažila být připravena, stejně jsem se rozbrečela a musela se odklidit na stranu, abych nebudila obavy u rozjařených a spokojených dětí. V určitou chvíli jsem cítila, podobně jako kdysi na cestě do Santiaga de Compostella, že už dál nemůžu, a vytratila jsem se z akce. Teď už je to hotovo, ale stále mám v sobě hodně myšlenek, týkající se jedné z nejvýznamějších životních etap a rolí, jaké mi život přihrál...

(Pokus se zapalováním ohýnku pomocí lupy)

Když se zamyslím, jak bych těch několik let s předškolními dětmi v přírodě definovala, naskakují mi tam tato slova:

• důvěra
• čistota a jasnost
• tvořivost
• zodpovědnost
• objevování
• rozvoj
• vztahy
• opravdovost
• souvislosti
• úcta k předkům
• bezpečí
• ukotvení
• jistota, že vím co dělám
• skuteční přátele
• síla komunity
• kompetence
• kolektiv
• bdělá pozornost
• respekt
• smysluplnost
• podpora
• sebepoznání
• zpětná vazba
• ocenění

(smyslový chodníček)

Moje dcera chodila do jedné z prvních lesních školek v ČR. Dojížděly jsme až za Brno, do Předkláštěří u Tišnova. Stálo mi to za to, protože tam byla velmi kvalitní pedagožka, a velmi uvědomělá koordinátorka. Většina rodičů dcerčiných vrstevníků pro mne byli vzorem, že lze jít i vlastní cestou, s respektujícím přístupem k dítěti, jako parťák a průvodce, ne jen jako autorita.  Já si v té době procházela uvědomováním své PPP a narušeného těla i hlavy, a potřebuju napsat, že možnost mít dceru právě v tomto předškolním zařízení bylo velmi efektivní a motivující pro to něco se sebou dělat!!!

Zpětně si uvědomuju, že jsem na ostatní rodiče musela působit v určitých ohledech jako marťan. Jako jediná jsem nemohla platit školkovné na půl roku dopředu, často jsem se s platbou i zpozdila. Zatímco většina rodičů mělo mladší děti, a ty školkové rádi "odložili do dobrých rukou a vzdalovali se do svých domovů", já jsem se ráda zapojovala coby pomocný průvodce na část dne, a pak jsem dobrovolně dělala i asistentku muzikoterapeutovi, který s dětmi každý týden dělal v teepee intuitivní hudební lekce.  

To, co mi dala zkušenost rodiče dítěte v lesní školce, mne doprovázelo a posilovalo napříč dalšími roky. S jistotou mohu říci, že to pro mne bylo i určitým ukazatelem kvality vlastní práce v roli průvodce, a  čerpám z toho prakticky doposud.

Takový dutý kmínek může rozvíjet nejen rozvováhu, ale i kooperativní vzorce a ohledupolnost!

Nápad jít do dálkového studia předškolní a mimoškolní pedagogiky také vznikl až při skutečném zapojení se do komunity kolem našeho Lesního rodinného klubu Mohykáně. Potřeba dostat standartní základ, abych věděla, v čem jsem v souladu a co potřebuju dělat jinak. Ověřit si, že lesní školky mohou obstát i bez standartně vzdělaných pedagogů, ale dokázat projevit vůli mít stejné východisko jako učitelky v kamenných MŠ. Zarámovat svoje přístupy a názory k rozvoji a doprovázení předškolních dětí.  Prostě moci říct "ano, jsem profi, protože na to mám i papír. A přestože mám tento papír, stojí mi za to dělat to takto a jinak."

(Skrze tvoření i objevujeme přírodní barvy a princip zrcadlového efektu)

Když se dívám na učivo peďáku, musím říct že víc mi dalo, když jsem absolvovala roční vzdělávací cyklus Školka blízká přírodě, který pořádala přímo Asociace lesních mateřských škol. Šnůra živých seminářů s experty v oblastech přímo se dotýkajících dětí v lesních školkách (ať už to byl borec tvořící ze dřeva na ponku přivrtaném na padlém kmeni v lese, nebo psycholožka věnující se supervizím průvodců v LMŠ), a hlavně možnost vyjet do Berlína podívat se přímo na provoz tamnějších lesních školek...tomu se ani několik let teoretické pedagogiky nevyrovná. Naše skupinka se v rámci Berlínské hospitace dostala kromě školky ještě do speciálního badatelského centra Helleum, a právě tato návštěva mne utvrdila v tom, že jdu správným směrem, a že má smysl pokračovat. Připadala jsem si tam jako v Jiříkově vidění. Jakoby se zhmotnily moje sny a představy o tom, jak se dětem dá formou zážitku a hry přiblížit nejen věda, ale i sociální cítění.

Na závěrečné mezinárodní konferenci, kde jsme měli prezentovat výstupy celoročního učení, jsem vedla sekci věnovanou tradicím a svátkům. Tím jsem uzavřela i pomyslný Kolbův cyklus učení, a připravila si živnou půdu pro další kolečko, tentokrát z pohledu průvodce, a ne žáka...

...

Nespočítala bych, kolikrát jsem se nechala dojmout zpětnou vazbou od rodičů, nebo pokroky dětí. Být součástí rozvoje dětí je sice obrovská zodpovědnost, a zároveň neuvěřitelně nabíjející záležitost. Kdybych neviděla u vlastní dcery klíčit a vyrůstat semínka zasévaná v lesní školce, asi bych (si) tolik nevěřila. Naštěstí to vidět mohu, a tak svou přítomnost v provozu Lesních klubů na Hořovicku považuju za zcela přirozenou součást tamnějšího života. Není to totiž jen práce, ale je to srdcová záležitost.  Setkávat se s lidmi, kteří sdílí podobné či stejné hodnoty, a společně budovat prostředí, ve kterém se tyto hodnoty budou naplňovat, a odrážet i dál, k dalším lidem...To je něco úžasného.

Samozřejmě to sebou přináší náročná rozhodování. Několikrát jsme byly s týmem téměř na dně. Komplikace s pozemky, nejistota při udržení provozu, zima a děti v týpí, nesoulad v představě o kompetencích a roli průvodců. Tohle a další provozní věci jsme museli řešit v průběhu uplynulých let. Jako tým, i jako jednotlivci každý sám za sebe. Ukončení provozu našeho Lesního rodinného klubu, a rozšíření týmu nově vznikající iniciativy Felbiánek nebylo snadné, ale bylo přirozeně vyplývající z tehdejší situace. Děkuju Bohu za to, že jsem si mohla zažít takový rozdíl v možnostech zázemí i přístupu v kolektivu. Umožnilo mi to potvrdit si, že materiální zajištěnost je věc jedna, ale síla týmu lidí sdílejících stejné hodnoty věc druhá. A že budu-li mít volbu, půjdu po tom druhém. 

S tímto poznáním se mi odcházelo o něco lépe, než by se mi odcházelo z Mohykáněte. Cítím, že můj odchod může být i impulsem pro změnu k lepšímu jak u mě, tak u zbytku kolektivu. Z našeho původního Mohykáněcího týmu zůstal stejně pouze Vláďa. Ostatní už se upozadili pouze do rolí rodičů docházejících dětí. A to je další věc, která mi jede hlavou při tomto významném ukončování role průvodce. Ingrid už jde do šesté třídy, a už teď ji některé projevy předškolních dětí lezou na nervy. Strávila se mnou v tomto kolektivu prakticky celý první stupeň, zapojovala se do takřka všech slavností a akcí během našeho školního roku, a když se naskytla příležitost, zapojovala se i do provozu všedního dne, například vyprávěním pohádky o poledním klidu, nebo pomocnou rukou při tvoření. Tolik laskavosti, trpělivosti a svých dalších kvalit, které Ingrid věnovala dětem, a tolik tolerance a pochopení vůči tomu, že se přímo před jejíma očima starám o cizí děti, které si berou moji pozornost..to je víc než dost na začínající puberťačku. Potřebuju mít kapacitu na to být teď nablízku jí, a být průvodcem pro její cestu dospíváním...

(Víkendovka s klienty resocializačního programu)

Zmínkou o dospívání se dostávám ke své aktuální práci, která je zaměřená pouze na mladistvé 15+.  Vím, že pobyt v přírodě tak, jako jsem měla v Lesním klubu, už mít asi nebudu (dokud se nerozhodnu stát se znovu průvodcem v lesní školce). Energie, která proudí při práci s klienty, je dost jiná, než s malými dětmi. Narozdíl od malých dětí klienti přicházejí spíše s negativními postoji, a jsem to já, kdo tam přidává to světlo a pohodu, kterou pak klient může začít dotvářet  a posilovat. Nejsem si jistá, zda se podaří, aby mi průvodcování vyloženě nechybělo.  O blízkosti a komunitě radši ani nepípnu. To už podruhé nebude. To vím jistě. Takovéhle zázraky se nedají najít dvakrát...

Přesto má smysl odejít, uložit s důstojností a pečlovostí roli průvodce, a zůstat "jen" Kristýnou, která má určitou výbavu, se kterou může čarovat například na víkendovkách s mladistvými klienty v rámci své oficiální práce v Plzni. Děkuju za vše. S pokorou, radostí a vděkem je čas jít...