"Nová" nemoc PPP
Minulou středu jsem krátce před ukončením programu lesního klubíku dostala na telefon zprávu od kolegyně z našeho projektu. Byl v ní odkaz na článek týkající se Gabriely Koukalové a odhalení desetileté anorexie. Zůstala jsem stát, neschopná ničeho. Po chvíli jsem se sbalila, jakž takž rozloučila a potácela se lesem směr nízkoprah.
To nebude utopený mobil...anebo ano?
Zpráva mne zasáhla hlavně proto, že když jsem měla možnost Gábinu vidět na vlastní oči u nás v hořovickém nízkoprahu, vidět jak se pohybuje, jak sedí, jak se dívá, jak se směje, bylo tam něco hrozivě známého. Tak hrozivě, až jsem si několikrát říkala, že jsem opravdu magor a že vidím jedničky tam, kde jsou nuly. Říkala jsem si, že jsem magor, když mě od ní něco velmi silně odtahovalo a říkalo "nene, s touto se kamarádit nechci".
Bohužel, realita je jiná. Pro mě fér, že nejsem magor.
Blogový fotozáznam z prvního roku samoléčby. Focení svého škaredého těla je tvrdá součást nemoci. Trvá dlouho, než člověk přestane mít potřebu se neustále ujišťovat o tom, jak vypadá.
Téma poruch příjmu potravy je samozřejmě jedním z těch, které se hodí reportérsky rozmazávat, jedná-li se o souvislost s mediálně známou osobností. Ideálně slovo anorexie. Tu totiž zná každý. Z těch ostatních samozřejmě bulimie, a pak to začíná být už takové lehce za mlhou. V pojmech jako je záchvatovité přejídání, orthorexie, drunkorexie, bigorexie už si každý jistý není, a to včetně reportérů i odborníků. Svědčí o tom i titulky "právěvkurzu článků" o Gábině.
Několik z nich jsem přečetla. Vesměs je to rozmazávání určitých konkrétních prohlášení a vět typu "jedla jsem namočené odličovací tampony", které jsou pro běžného člověka docela obtížně představitelné, a tudíž chytlavé. Spousta lidí má najednou potřebu hodnotit, zda člověk může nebo nemůže jíst namočené odličovací tampony, místo toho aby se zamyslel nad tím, proč potřebujeme pořád tak silné informace, abychom se vůbec zamysleli...
Fotka z období silnějšího PPP období, kdy mi bylo +- 17 let. "Nejsem ani hubená, ani šedá. Téma depresí, utrpení a sebevraždy v mé poezii a próze (kterýma se snažím nějak sdělit, že jsem totálně vyřízená) sklízí úspěch, jsem oblíbená, vždycky "Ta cool a s úsměvem!"
Když jsme se Zuz zakládaly v roce 2013 náš projekt o poruchách příjmu potravy, jedním z nosníků byla potřeba "nebýt ta divná", ale být sama sebou i v rámci PPP. Současné klasifikace těchto poruch totiž považujeme za příliš striktní a pro správné nastavení nemocného k léčbě jako nedostačující.
Sama za sebe mohu demonstrovat, že například opakované zvracení se u mě objevilo jako sekundární projev PPP, kterým jsem se chtěla niterně přiblížit alespoň nějaké klasifikované PPP. Jinak většina mých "symptomů" spadala hned do několika kategorií, což dnes vnímám jako jeden z hlavních důvodů tak dlouhého trvání nemoci do jejího přiznání.
Jestli Gábina měla nebo neměla anorexii může být předmětem dobré debaty vedoucí spíše k ničemu než k nějakému objektivnímu závěru, protože se jedná pouze o jeden z krajních mezníků PPP, který je pro společnost srozumitelný. Faktem zůstává, že Gábina měla deset let aktivně narušenou hlavu i tělo, a přesto se podařilo získat medaile a dosahovat velkých úspěchů ve vrcholovém sportu. To je to podstatné, a pokud by se něco mělo diskutovat, tak právě toto. Pokud je reálné, aby člověk deset let měl v hlavě praktickou kašírku, a u toho zvládnul tréninky a aktivní účast na závodech, znamená to, že PPP jsou opravdu extrémně těžká onemocnění, která dokáží člověka proměnit v loutku, jejíž fyzické tělo se nemusí příkladně zhroutit ve smyslu "vypovědět". A to je právě to, čeho se náš projekt Na Druhý pohled dotýká ze všeho nejvíc.
Jeden z poddružných fámů o PPP - "pohodový holky, dredařky a spol PPP nemají"
Témat napříč příběhy lidí, zapojených do našeho projetu, je mnoho. Projektové jádro je tvořeno pěti ženami, které mimojiné spojuje NUCENÁ poměrně vysoká společenská aktivita, ačkoli je to dost v rozporu s nastavením nemoci. Onemocnění poruchou příjmu potravy je totiž určitou formou závislosti, která člověka uzavírá do zdánlivě bezpečné bubliny plné řádu a pravidel, kdy má člověk vše pod kontrolou a může o sobě rozhodovat sám. Nemoc dokáže velmi rafinovaně svému nositeli vsugerovávat pocit, že ví, na čem je, a hlavně že danému problému nemůže nikdo zvenčí rozumět tak, aby dokázal pomoci. Ty, kteří se o problém zajímat začnou, nemoc často označuje za prudiče nebo nezvané rejpaly, a všemožně se snaží svého nositele nasměrovat tak, aby se zdánlivě div nepřetrhnul snahou vyjít okolí vstříc (= makal na sobě, snažil se uzdravit), ale uvnitř jede neustále "bezpečný plán B", který každou volnou příležitost využije k regresi.
Velmi podobný princip se vyskytuje u uživatelů konopí. Dokud je motivace zvenčí, hulič si jointa ubalí i na tajňáka, i za zády manželky, i před řízením auta, protože má pocit, že to je minoritní jev a má to pod kontrolou...
To, že ve skutečnosti má nemoc pod kontrolou hlavu, která pak manipuluje tělo, je pravda, která člověku dojde, až když se nemoci postaví.
Příběh Gábiny v knize jsem nečetla a dost pravděpodobně číst nebudu, nedostane-li se ke mě kniha nějakým způsobem sama. Ne proto, že si nechci dělat zmatek mezi živou Gábinou a štosem stran, ale protože nyní nemám kapacitu na další pokřivené, a pro veřejnost líbivě zprostředkované story (kterou se, dle všech dostupných ukazatelů, nadcházející kniha Gábiny Koukalové brzy stane).
Stačí mi, když se dívám na svůj život, od dětství orientovaný na obal a výkon (ne sportovní, ale společenský), který docela popřel mou přirozenou uzavřenost a citlivost, takže jsem se do dospělosti neustále motala na hranici života a touhy umřít,
na život kolegyně, která zpívala XY let v metalové kapele, chodila bosa, aktivně hrála divadlo a při tom si zvracela do odpaďáku ve skříni, nebo na život další kolegyně, která XY let vzorně studovala na perspektivní škole v zahraničí, u toho dělala šéfku alternativního kulturního magazínu, zároveň je uvězněná v roli (ne)šťastné veganky a do dneška řeší, zda si má anebo nemá sbalit svačinu, když jde s někým ven.
Ty společné znaky PPP jsou stejné, ať už se jedná o noname holku nebo šampionku. Nemocná je hlava, která ruinuje tělo, a PPP je velmi pomalá sebevražda. Po devíti letech s touto nemocí už se nebojím o tom takto mluvit, a také se nebojím napsat, že mě uráží, když si někdo ze své nemoci udělá vějičku na peníze či záruku popularity, a veřejnost a média na to skutečně slyší.
Jeden z tématických obrázků z mého původního blogu věnovanému hlavně PPP a hledání cesty ke zdraví
O čem se vlastně bojím napsat, je (de)formace PPP odborníky, a také veřejností. Od té doby, co se teď médii prodralo slovo anorexie ve spojení Koukalové, ZASE se to množí různými články a vyjadřováním o PPP. Je pro mě dost nepříjemné se s tím (znovu)prodírat, protože to je vesměs materiál, který se tváří jako FLASTR na otevřenou ránu nesoucí název "olympionička s psychickou poruchou, které si nikdo nevšimnul". Jako flastr píšu schválně, protože je to všechno na jedno brdo.
Ve vlaku v 1.třídě dostáváte denní tisk zdarma. Čtvrteční titulka je smutnou výpovědí o tom, jakým způsobem společnost PPP vnímá. Anorexie (a bulimie, aby se neřeklo).
Lidi, které jsem doposud měla možnost poznat v souvislosti s PPP, vesměs anorexii NEMAJÍ, ale přesto jsou jejich životy devastovány narušeným myšlením okolo jídla a hlavně okolo SEBE. A toto mi velmi na aktuálním boomu tématu PPP vadí. Opět se totiž žvaní především o jídle jídle jídle a hubnutí a hubnutí a o vyléčení spočívajícím v úpravě jídelních návyků a dosažení zdravé váhy. Přitom je to jen jedna ze součástí léčebného procesu. Gábina Koukalová je živým chodícím důkazem NEanorexie v tom známém slova smyslu - nevypadalo jí půlka vlasů, nechrastí kostmi, nemá únavové zlomeniny a nevyhýbá se jídlu - a přesto z celé její výpovědi vypadává do médií ANOREXIE, ANOREXIE, ANOREXIE, a ostatní média zásobují veřejnost především články o ANOREXII, HUBNUTÍ, JÍDLE A ZNOVU ANOREXII.
...
Chybí mi podstatné informace, a to hlavně ze stran odborníků (kteří rádi tvrdí, že mají PPP zmáknuté a ví o čem jsou, ačkoli jimi neprošli) o tom, že se může podařit jídelní návyky a váhu zlepšit docela rychle (v rámci měsíců). Získat (zpět) skutečnou psychickou pohodu a zdravý přístup sám k sobě je ovšem proces i na několik let, u někoho i na zbytek života, a že jídlo samo o sobě není ani ukazatelem, ani možným kritériem pro označení PPP...
Na příkladu Gábiny K. by se dalo poukázat na zákeřnost a širkospektrost těchto onemocnění, a motivovat tím lidi, jejichž vztah k jídlu a k sobě samotným není vpořádku, aby se nesnažili dál svoje obtíže přehlížet, maskovat a ignorovat (například proto, že nespadají do žádné z běžně médii ždímaných PPP), ale aby se pokusili začít pracovat na změně k uzdravení.
Místo toho se však jede opět jen známý kolotoč opakovaného. To je škoda. Také je škoda, že v začínajícím boomu citací Gábiny Koukalové a lidí všemožně se pohybujících kolem ní,
(od manžela přes kolegyně až po trenéry),
zaniknou například informace třeba o tom, že již dávno se PPP objevovaly (například Sisi, Alžběta Habsburská-Wittelsbachová, manželka Františka Josefa I., nejspíše anorexií trpěla), že v roce 2016 bylo v ČR s poruchami příjmu potravy léčeno přes 4 000 pacientů, že onemocnění obvykle trvá déle než 5 let, anebo že úmrtnost je až 20 %.
Léčeno se myslí zdravotnicky, v zařízeních, nemocnicích. Kolik lidí řeší PPP ambulantně, terapeuticky, anebo v soukromí, se zjistit prakticky nedá. 20% úmrtnost ale znamená, že každý pátý člověk s PPP nedopadne dobře, a to je docela závažné.
Poruchy příjmu potravy nejsou žádnou novinkou ani nemocí nové doby, a přesto se k nim přistupuje většinou neadekvátně, nepravdivě. Většinou se jedná o jakési vlny, na kterých se sveze kde kdo, společnost si to připomene, nějak se to zarámuje, a jede se dál, dokud se voda opět nezklidní, a pak už po PPP ani pes neštěkne. Klid trvá do doby, kdy (opět) na PPP "nedojede" nějaká veřejně známá osoba, nevydá se srdceryvná story, anebo někdo nezpovykuje média na toto téma.
Považuji za smutné, že po ulicích prochází spousta (ne)šťastných veganek, (ne)spokojených XXL "modelek", (ne)zdravých fittnessek anebo ultravýkonných blogerek, které považují přeměnu jednoho otročení do druhého za uzdravení. Považuji za smutné, že mnoho lidí má nezdravý přístup sám k sobě a k jídlu, ale nemají dost důvěry svou situaci řešit, protože nenacházejí dostatek informací a podpory. Považuji za smutné, že se informace šířené hlavními mediálními kanály točí v kruhu, bez inovace a progresu k širší pomoci, růstu bezpečí a naděje v oblasti PPP.
Mnoho lidí považuje konec počítání kalorií, vážení porcí jídla nebo vážení a přeměřování za konec poruchy příjmu potravy. Přitom princip závislostního chování, mezi které PPP patří, často pokračuje v jiném kabátku, například cvičení, zdravá strava, virtuální aktivita, pomáhání druhým atd.
Setkala jsem se s téměř dogmatickým tvrzením, že PPP je neléčitelná porucha, jejíž "uzdravení" spočívá pouze v odbourání základních symptomů. To se mi moc nelíbí, a v našem projektu s tímto tvrzením spíše nesouhlasíme. Přijde nám zavádějící, a také že může vzbuzovat dojem, že člověk se do konce života bude potýkat s patologickým přístupem k jídlu a sobě!
Věc jedna je, že PPP způsobuj fyziologické změny na mozku (ano, určitá vyšetření odhalí, že jste se někdy v životě s PPP potýkali), a že je to závislost jako třeba alkoholismus, nebo gamblerství. Věc dva ale je, že by se neměla zaměňovat paměť a paměť těla za celoživotní onemocnění.
Tvrdit, že se z PPP nedá vyléčit, mi připadne nefér, asi jako by se tvrdilo, že člověk má v sobě celoživotně latentní neštovice, posttraumatickou stresovou poruchu nebo zlomeninu, kterou prodělal v dětství. Tělo i hlava si samozřejmě vše pamatují a ukládají, ale rozhodně - a za tím si stojím - spoustu zkušeností dokáže hlava a tělo vstřebat do ztracena, takže nemají přímý vliv na život! A stejně jako některý vyléčený alkoholik doživotně abstinuje, zatímco jiný si může dát občasně skleničku vína, pár panáků anebo lahev piva, tak i lidé s PPP mají šanci na hodnotný život. Je to samozřejmě o vůli, důvěře v život a vnějších okolnostech, ale není to mýtus.
Proto je důležité neustrnout v hltání článků o tom, kdo všechno si PPP prochází, ale pečovat o sebe tak, abychom dokázali život žít, a ne jen přežívat.