Naše domácí roušková improdílna

Nikdy by mě nenapadlo, že začnu dobrovolně šít roušky cizým lidem. S vyhlášením nouzového stavu a přibývajícími informacemi o tom, jak zrovna tenhle materiál chybí ve zdravotnických zařízeních, to ale nešlo jinak.

První noc, co jsem sedla k látkám a začala stříhat, jsem si v duchu klepala na čelo. Já, která svým způsobem stávající situaci vnímá jako logickou a férovou záležitost vůči lidstvu, teď dobrovolně budu pomáhat? Mám docela dost vlastní práce a učíme s dcerou doma, takže volného času na šití prostě moc není. Přesto je ve mě NĚCO, co mi umožňuje po večerech a nocích sedět u látek a šicího stroje, a šít.

Rozhodně to není láska k lidem. Můj skeptismus vůči našemu druhu v kontextu COVID-19 nijak neopadnul. Stále si myslím, že je vpořádku, když někteří lidé na tuhle nečekanou nemoc zemřou. Je nás tu na planetě skutečně hodně. Ztráta nebude za pár let znatelná. Jsem připravena na to, že zemřít můžeme i my nebo mí blízcí. Rozhodně to ale neznamená, že bych měla radost z toho, jak se většina lidí bojí o své zdraví, a jaký dopad to má na nás coby na celek. Spíše prožívám jakýsi WHOW efekt z toho, že se něco takového skutečně děje. Mnohokrát jsem přemýšlela o tom, zda se můžeme v dnešní době setkat s něčím, co nás bude "nutit" spolupracovat a přehodnocovat dosavadní strategie žití. Teď je něco takového tady. V reálném čase. 

Protože moje motto je "když něco prospěšného můžeš dělat, tak to dělej", tak šiju. 

Ten čas a energii, které do toho dávám, není nic ve srovnání s tím, co dělají v téhle době třeba doktoři, nebo pečovatelé o seniory. Lidi, kteří dělají v terénu nebo přímo s lidmi bez přístřeší, asi mají nyní taky dost napilno. Já ráno nemusím vstávat na čas. Dcera je chytrá, nevyžaduje 100% pozornost během dopoledního samostudia, s klienty si budu skypovat několikrát za den. Stále tam je hodně prostoru pro užitečnou činnost, která pomůže někomu dalšímu. To je fér.

Šijeme podle tohohle návodu: https://www.youtube.com/watch?v=f2Y0h3uxdig . Schválně píšu šijeme, protože v naší improdílně se na rouškách podílejí skutečně všichni členové. Kočice prověřují kvalitu materiálu, Ingrid je výborná zažehlovačka i šička, a Honza přikládá ruku k dílu stříháním a zažehlováním bočních tkanic. 

Z těch pár desítek roušek, které jsem původně zamýšlela (a které si u nás objednali lidi z okolí a práce), se to rozjelo do šití na stovky kusů...

Myslím, že na tuhle spolupráci budeme vzpomínat ještě dlouho. Vždycky se dá využít i jako modelový příklad pro chvíle, kdy to začne skřípat (snad nezačne). Z mého pohledu je to skutečný balzám na drobné neshody co se denního rytmu s Honzou týče. Zatímco pro něj je naprosto normální a přirozené jít spát po půlnoci a vstávat kolem desáté, pro mě je to dost obtížné tolerovat, natož respektovat. Míjíme se v pro mě důležitých denních rituálech, jako je buzení školačky, společná snídaně, nebo třeba večerní povídání před usnutím. 

Nemám ambice na to, aby se Honzovi změnil denní režim. To by leda musel změnit zaměstnání...Rozhodně ale vnímám hojivý potenciál společného vyrábění roušek. Stačí hodinka dvě denně společně v jednom pokoji nad látkou, žehlícím prknem a šicím strojem. Pouštíme si k tomu audioknihy, nebo hudbu. Někdy mlčíme a někdy si povídáme. Ale děláme společně jednu prospěšnou činnost, a to "něco dělá"...

Jsem hrdá máma. Moje dcera ovládá šicí stroj od deseti let, kdy navštěvovala odpolední klub pod Charitou u nás v Hořovicích. Teta Bára byla fantastická, Ingrid se těšila na každé odpoledne, co budou zase nového vyrábět nebo hrát. Teď tento šicí skill doceňuju ještě víc. Nejen, že ji to baví, ale i je ochotna investovat svůj volný čas do šití pro někoho cizího. 

V tuhle chvíli není vůbec jasné, jak se bude situace vyvíjet. Oproti zbytku Světa jsme na tom u nás v ČR velmi dobře. První člověk u nás na COVID-19 zemřel před pěti dny. Nejvíce ohrožení jsou dle informací hlavně důchodci. Oslovila mne paní z města, zda bych se přidala k dobrovolníkům, kteří šijí pro město. Materiál (látku + tkanice) mi přivezou až domů, ušité roušky si také vyzvednou přímo doma, nebo je lze přinést do dobrovolnického centra TOTEM, což je do deseti minut pěšky od nás z domu. Probrala jsem to s Honzou a Inuš, a půjdeme do toho. V práci mi vyšli hezky vstříc,  takže by to mělo do sebe hezky zapadnout.  Pozdravy všem, kteří také šijí!