Na jednom břehu svoboda, na druhém koronavirus

Na jaře se proměnil náš život. Jak velké změny ale situace okolo pandemie Covid-19 skutečně do našeho života přinesla, to jsem si všimla pořádně až teď na podzim, při druhé vlně. A připadám si trochu jako na řece. Na jednom břehu svoboda, na druhém korona úzkost. Břeh korony mne neláká, ale na břehu svobody je to dost divočina.

Na jaře jsem byla trochu jako v Jiříkově vidění. V minulosti jsem si často říkala, že dřív nebo později musí přijít nějaká pohroma, přírodní katastrofa nebo jiná stopka postupnému vykořisťování naší planety. Už od dětství se potýkám se s pocity viny a zodpovědnosti za to, že jsem člověk, a proto když se začala nákaza šířit napříč kontinenty (a nebyla to opět klasicky Africká nebo jinak vzdálená záležitost, o které se hodně píše ale citelně se to zbytku světa nedotýká), objevily se ve mne pocity údivu a jakési úlevy, že možná přichází situace, kdy bude skutečně potřeba coby lidstvo začít měnit dosavadní "dravčí" strategie. 

Zapojení se do dobrovolnictví v rámci zvládání pandemie pro mne bylo spíše samozřejmost, než naplňování vnitřní potřeby. Takhle zpětně přemýšlím, jestli jsem si nechtěla tak trochu "koupit" morální kredit za všechny ty NEobavy o lidstvo a, přání nebýt a NEpocity sounáležitosti s lidstvem jako takovým, ale asi to ani není podstatné. Myslím si, že každý člověk by měl dělat to, co dělat umí a může dělat. Dokázat nabídnout své schopnosti a vědomosti tam, kde je to potřeba/žádané, může být klíčové pro změnu celkovou. 

V praxi to na jaře bylo hlavně o šití roušek a dobrovolném doučování online. Tím, že jsme měli v práci nařízený home office, jsem s klienty a jejich rodinami zůstala v kontaktu pouze telefonicky a přes sítě. Odpadlo dojíždění po celém plzeňském kraji, což otevřelo možnosti pro další aktivity, třeba právě šití nebo pomoc s učením tam, kde na to rodiče nestačí. Zároveň jsem právě díky práci online zjistila, že celý den u pc je nad mé síly. Poprvé v životě jsem zažila pekelnou migrénu, která mne přiměla ke koupi herních pc brýlí (https://www.dev1s.com/cs/produkt/herni-bryle-wallhack) . S brýlemi jsem opět byla schopna zvládat i 8h denně do pc koukat. 

Home office přinesl obrovský balík svobody. Tím, že jsem nemusela nikam dojíždět, a zůstala mi pružná pracovní doba, bylo jen na mne, jak si rozložím pracovní povinnosti, školní povinnosti s Ingrid a ostatní. Naše organizace dokonce vycházela vstříc i v případě, kdy se člověk rozhodl nejít na OČR. Zároveň se ale vyrojilo spousta menších či větších situací v klientských domácnostech, se kterými jsem do té doby nikdy nepracovala, ale bylo nezbytné je velmi rychle vyřešit. Jednalo se hlavně o podporu pro rodiny, kde v důsledku pandemie došlo ke ztrátě zaměstnání nebo výpadku příjmu, řešila jsem informace týkající se tzn. pendlerů, komunikovala s neznámými úřady a institucemi, a samozřejmě řešila aktivitu a režim klientů po uzavření škol. To všechno bez možnosti živé interakce. Sice z pohodlí domova, ale přilepená k monitoru či sluchátku. 

Školní výuka Ingrid v době jarního uzavření škol...to je kapitola sama pro sebe. Moji naivní radost, jak si konečně po šesti letech vyzkoušíme  projektové domácí vyučování, velmi rychle vystřídalo vystřízlivění. Další hodiny civění na počítač na různé prezentace a výuková videa jsem díky brýlím jakž takž ustávala, ale nešlo mi smířit se se skutečností, že moje dcera přijala systémový přístup k učení, a představa hodin trávených bádáním, hledáním smyslu a přenesení do běžného života například zeměpisu, angličtiny nebo fyziky je pro ni skutečně nelákavá. Teprve v průběhu května se začaly objevovat náznaky zvídavosti, a Inuš začala přijímat i informace "navíc" mimo školní zadání. Velkou podporou byl v tomto procesu i Honza, který na sebe vzal část předmětů, a dokázal si na učení s Inuš vyčlenit čas i při pevně daném home office režimu.

Narozdíl od práce, kde se během jarního uzavření škol podařilo s klienty a jejich rodinami téměř nemožné, pro mne byla zkušenost osobní/rodičovská s učením doma velmi bolestivá. Vidět na svém dítěti tu určitou semletost systémem, to pro mne bylo skutečně náročné. A neutíkat od toho, ale být s tím a procházet s tím s dalšími a dalšími pokusy o změnu, to bylo fakt náročné. Tolik hádek a sporů a zbytečných fňukání, jaké jsme zažívaly doma v oblasti učení na jaře, to jsme snad nezažily za celé uplynulé školní roky. Spousta faktů, které jsem do té doby neměla šanci si uvědomit, najednou vylezly na povrch a nebylo možné je ignorovat.

Především to, že jsme se s Ingrid prakticky nikdy doma neučily. Po dlouhém zvažování domácí výuky Inuš nastoupila do klasické státní ZŠ, a školní docházka byla od té chvíle automatickou součástí života. Nic víc, nic míň. Nepřistupovala jsem k učení jako k dobrovolné strategii pro osobní rozvoj, ale spíše se snažila brát to jako normální záležitost, která může mít různý obsah, ale rámec zůstává. Tím, že má Inuš vysokou inteligenci, drobná specifika a rozvinutou sluchovou a grafickou paměť, nepotřebovala nikdy doučování nebo dovysvětlování látky probírané ve škole. Číst a psát tiskce uměla ještě před nástupem do 1.třídy, rozvíjela se s chutí a s s radostí, a v tomto duchu se to vezlo i nadále. Narozdíl od dětí, které jsem doučovala, jsme s Inuš - co se školy týče - doma dělaly spíše jen domácí úkoly, a čas od času rozvíjely vědomosti skrze dokumenty nebo různé zajímavosti z časopisů, internetu nebo z praktického života. 

Teď, když jsme dostávaly v době uzavření škol zadání na novou látku, Ingrid neměla motivaci koukat do knih a látku si číst, protože to bylo vytržené ze zaběhlých rituálů spojených s docházkou do školy, setkávání s kamarádkami atd. Takto vykořeněně se jí nedařilo spojovat a ukládat si to v hlavě tak, aby ji to bavilo, což vedlo k nechuti se do toho vůbec pouštět. Často jsme museli s Honzou předčítat nebo tlumočit tématické oblasti, a teprve potom se Inuš otvírala debatě, sdílení vlastních názorů a vypracovávání zápisů/cvičení. Pokud se měla učení věnovat sama, někdy četbu textu v učebnicích zcela vynechávala, a učivo se snažila pochopit skrze pracovní listy nebo úkoly s vypracováním, které někteří vyučující do k zadání přikládali. I látka, o které jsem přesvědčena, že by ji v běžném režimu zaujala (matika, přírodopis, dějepis) se během jara stávala nudnou a nechtěnou nutností. 

Překulit tuto nechuť do aktivního přístupu se opravdu podařilo až před blížícím se létem. Teď na podzim vnímám zlepšení, ale stále je potřeba doprovázet ji, být přítomen v procesu učení. A to je, s ohledem na povahu práce kterou dělám, dost zatěžující. Na jaře jsem byla opravdu více optimistická, teď mi častěji hlavou běží, zda bych si neměla snížit úvazek, a více se věnovat školní přípravě a rozvoji radosti a smyslu učení u dcery.

Zároveň se ve mě mele obava, abych pak měla energii i na to být "jen" máma, parťačka. V jednom rozhovoru se školní psycholožkou bylo řečeno, že rodiče by neměli suplovat učitele. Měli by dítě podporovat v této době, aby se na učivo doptávalo přímo vyučujícího, a na sebe přebírali zodpovědnost spíše za kontrolu vypracovaných úkolů. Hezky popisovala, že pro děti může být zmatečné, když rodič plní během dne hned několik rolí. 

To je v době online výuky (myslím tím opravdu online hodiny, kdy se na obrazovce děti s učitelem vidí a mohou spolu naživo mluvit) dobrá strategie. Bohužel není možné denně dětem udělat online výuku v plném rozsahu. To by bylo za hranicemi zdraví jak dětí, tak učitelů (2.stupeň má běžně 5-8 vyučujících hodin denně). U nás v republice je hodně neziskových organizací, Tíseň nevyjímaje, které podporují děti z klientských rodin formou doučování, zprostředkování internetového připojení a počítačů do rodin, zajištění výukových materiálů. Já jsem zatím zajišťovala internet do dvou rodin, počítač do tří domácností, čtyři klienty jsem spárovala s dobrovolnicemi na podporu vzdělávání, a s dalšíma dvěma se doučuju. To vše tak trochu nad rámec běžné pracovní náplně. Najít energii a elán pro každodenní učení s vlastní dcerou, a k tomu ještě zvládnout hrát deskovky, povídat si a chodit na procházku...to jsem nezvládla a stále ještě zcela nezvládám. Velký vděk pociťuju k Honzovi, který se naopak pro učení s Ingrid hodně nadchnul. Možná je to tím, že od dob svého studia se pohybuje ve zcela nepedagogických oblastech, a to jak pracovně, tak volnočasově. Možná v tom viděl možnost nějak prohloubit vztah s Ingrid. Možná to chtěl jen tak zkusit, každopádně na jaře i teď na podzim zvládá koukat do školního potrálu a hlídat termíny úkolů, a když je potřeba, s Ingrid nějaké učivo probere/vypracuje úkol.

Ve mě zůstává pachuť a úzkost z budoucnosti. Jak v tomhle všem zařídit, aby Ingrid chtěla vědomosti rozšiřovat, a nebylo to pro ni nepříjemné nutné zlo, které nějak přežije? Kéž bych v tomto ohledu pracovala v jiném oboru...

Z pracovních zkušeností vím, že to, co prožívají v kontextu vzdělávání děti a mladiství, se kterými pracuju, není nijak moc odlišné od toho, co prožívají dospívající děti některých mých známých. Nedostatečná vůle k učení a neuchopitelnost smyslu pro vlastní rozvoj se v osmé třídě proměňují v krizivyvolávající mechanismus, kdy mladý člověk neví, za čím jde, ale zároveň musí dbát na výkon a prospěch. Škola se stává povinností, se kterou je potřeba "bojovat", nebo se podřídit. 

Tomu jsem se chtěla vždycky u svých dětí vyhnout. Vytvářela jsem takové prostředí, ve kterém je zvídavost přirozeným hnacím motorem, a nová kompetence dává smysl a může přinášet výhodu/radost. Zároveň jsem nechtěla žít natolik alternativním způsobem, aby měly moje děti možnost svobodně se rozhodovat na základě dostupných a zažitých zkušeností, a ne na základě přesvědčení, které jim budu coby rodič-autorita vštěpovat. Zatím se to všechno týká, a asi bude týkat pouze Ingrid, ale jsem za to v této době ráda. Představa, že řeším online výuku u více svých dětí, z nichž některé by mohly mít specifické potřeby...Asi bych skutečně rapidně ubrala na práci či šla rovnou na OČR.

Takhle, v zájmu zachování pracovního poměru a vnitřní stability, rozhodla jsem se pro cestu nejmenšího odporu. I přes nepříliš uspokojivou finanční situaci zajišťuju online doučování, které nabídlo brněnské badatelské centrum VIDA!. Ingrid tam měla pozitivní zkušenost coby účastník příměstského tábora, a od cizích osob v tomto životním období lépe přijímá informace týkající se vzdělávání.  Doufám, že to vše klapne, a já zůstanu mámou, se kterou se dá tvořit, chodit na audiovycházky (puberťačku dostanete ven mmj. tak, že pořídíte rozdvojku na sluchátka, stáhnete zajímavou audioknihu, teple se oblečete, nasadíte sluchátka, pustíte audio a vyrazíte na hodinku, hodinku a půl do podzimu), číst básně, učit se vařit, česat se, koukat na filmy, číst knížky a co se školy týče, udělat společně nějaký domácí úkol. Mým záměrem je postupně pracovat na vzájemném pevnějším vztah v oblasti učení. Aby si Ingrid sama dokázala říct, že chce vědět ode mě i něco víc. Z dob studia mám stále například zvířecí anatomii, která by pro ni mohla být zajímavá.

Když to tak čtu, potřebuju říct, že vím, že spousta rodičů je na tom mnohem hůře. Klientské rodiny je věc jedna, ale mám teď na mysli domácnosti, kde žijí zdravotníci nebo záchranáři, anebo třeba učitelé. Říkám si, zda si vůbec mohu dovolit povzdechovat nad tím, jak to máme u nás doma, když si to vlastně můžeme nastavit opravdu hodně hodně na míru. Mám pružnou pracovní dobu, zkušenosti s doučováním, pedagogický základ, velký byt, lesy za barákem, několik počítačů a fakt rychlý internet, znalost různých programů...

A to mne vede k přemýšlení o tom, že možná je pro mě spíše těžké připustit si vliv omezení, která s sebou pandemie přinesla. A tak se tvářím, že je vše OK,  a přitom není...

Všechny ty pracovní emaily s pokyny, XYkrát vyšší frekvence práce na pc, čtení zpráv o narůstajících počtech nemocných, sledování pokynů vlády, rozebírání vlivu pandemie na členy klientských rodin, kolegy a Honzou, rušení domluvených seminářů a školení, změny v osobních plánech. Najednou není možné jen tak se potkat s příteli a udělat si ohníček na zahradě, nebo jít společně na výlet. Volný pohyb není možný. Není možné jít nakoupit v určité hodiny. Některé subjekty, například pošta, změnily otvírací dobu. Při osobním kontaktu s klienty musím vyhodnocovat míru rizika nákazy a podle toho plánovat další živá setkání. Je potřeba hlídat školní portál, sledovat výuková videa, sedět i více hodin u učení s dcerou. Bio rodina průběžně vypisuje a žádá sdílení toho, jak se nám daří ==> je potřeba myslet na to, být s nimi cca 1x14dní v telefonickém kontaktu. Hrozba povinnou vakcinací, uzavření hranic...

Tohle a ještě i další věci spojené se změnou vyžaduje proměnu dosavadního života. Pro mě bylo velmi těžké si uvědomit, že to takto skutečně je, a že pokud si chci užít tu svobodu, kterou s sebou pandemie přinesla, je potřeba přenastavit si některé postoje, a zhodnotit dosavadní přístupy. 

Paradoxně mi hodně iritují antirouškaři a lidé, kteří se všemožně snaží nařízení obcházet a znevažovat. Přestože tuhle pandemii beru jako přirozenou očistu naší planety, neumím si představit, že bych jejímu šíření vyloženě napomáhala. Představa, že bych někde schválně chodila bez roušky a fotila se u toho, nebo organizovala různá setkávání jen proto, abych demonstrovala svůj názor, je mi vyloženě nepříjemná.  Někteří z mých FB přítel sdílejí konspirační obsahy, a vymezují se proti viru samotnému. Spousta slov o svobodě, ale prší to přes sociální sítě. Vést nekonečné diskuze pod příspěvky na sociální síti mi moc svobodné nepřipadají. 

Například jsem si musela potvrdit, že nedokážu litovat obětí pandemie, nebo že mě skutečně děsí představa povinné vakcinace, a že se mnou něco dělá nemožnost volného pohybu. Dále jsem musela přijmout fakt, že mě nenaplňuje víceposobějdoucíchhodin práce na PC, ale že pokud se chci v povolání udržet, je potřeba vědomě se na to naladit a zefektivnět tak dosavadní výkon. 

Vracím se v myšlenkách k názvu článku, a myslím na výbornou knihu "Tulák po hvězdách". Četla jsem ji poprvé jako čtrnáctiletá, a tato kniha se pro mne stala symbolem neodejmutelné svobody člověka poté, co jsem o rok později zjistila, že příběh je inspirován skutečným nevinně odsouzeným Edem Morrellem, který si vytrpěl pět let samovazby. 

Na jednom břehu JE svoboda. Povinností s konkrétním časovým ohraničením mám skutečně málo. Mám možnost pracovat čístě a jen z domova, lesa nebo odkudkoli, kde si zajistím internetové nebo datové připojení. Mám možnost mít (konečně) volný styl v denním rodinném životě. Příležitost pro samotu, vlastní projekty, tvorbu. To vše je vyváženo velkou zodpovědností, protože v tom nejsem sama. 

Moje rozhodnutí, že chci  pracovat i živě, tzn. dojíždět ke klientům a nesedět jen u PC (když to nemáme na podzim zakázané, jako to bylo na jaře), samozřejmě ovlivňuje čas, který trávím doma s rodinou. 

Druhý břeh je koronavirus, mikroskopická fujka, kterou se současné lidstvo snaží pochopit, vysvětlit, propočítat, naměřit a přemoci.  Než se něco takového stane, budu se snažit lépe pracovat se svým timemanagementem, dál si pečlivě mýt ruce, používat roušku a desinfekční gelík, dodržovat rozestupy a pravidla nouzového stavu, když je vyhlášený. Nic hrozného to není, pokud je člověk schopen vnímat zdroj ve svém nitru. 

Domnívám se, že události spojené s pandemií COVID-19 budou mít své místo v historii naší planety. Že se jednou bude dětem vykládat o tomto období, stejně jako se nyní děti dozvídají o válkách a morových epidemiích. Není jisté, zda se my (současní rodiče) budeme v budoucnu účastnit rozhovorů s vnoučaty či pravnoučaty, možná dřív umřeme, ale bez ohledu na výhledy si myslím, že současná doba je jedinečnou příležitostí. Příležitostí k učení se dělat věci jinak, anebo stejně. Podle toho, jak to dává smysl.