Malé zázraky z pohledu řidiče

Žádoucí samota a příroda. Malé zázraky, dvě pro mne velmi naplňující esence bytí. Zvládnu hodně, ale bez těchto dvou ingrediencí to jde se mnou s kopce. Vyzkoušela jsem všechno možné, mmj. vedu rodinný život a živí mě práce s lidmi, ale když potřebuju odpočinek, končím sama se sebou a dlaněmi položenými na půdu. Je to tak vpořádku. Jsem to já.

(sluneční hrátky ve větvích a na hladině)

Je to už několik let, co sedím za volantem a je to běžná součást mého života. Najedu pracovně i přes tisícovku kilometrů za měsíc, a s pomocí lidí okolo zvládám i základní úkony co se údržby a zajišťování oprav auta. Je to krása a opruz zároveň. Na jednu stranu mám dobrý pocit z toho, že jsem schopna řídit v opravdu nejrůznějším počasí, a že šetřím čas (na autě zvládnu během jednoho dne přejet Plzeň - Tachov - Rokycany a v každém z měst něco upracovat), na druhou stranu mám v sobě nepříjemno kvůli výparům, prázdnému zbytku auta a také svému zdravotnímu stavu, především zádům. Tato nepříjemna zatím beru jako vyvážení toho dobrého, k čemu transport autem využívám, a také jako jednu z věcí, kterou coby člověk na tomhle Světě prostě musím zvládnout. Zároveň jsem za poslední rok a půl vypozorovala, že jízda autem je pro mne i možností, jak si dopřát ony dvě potřebné esence, zmiňované na začátku. Žádoucí samotu, a přírodu.

(parking)

Jízda autem je pro mě určitá forma mentálního odpočinku. V určitou chvíli jízdy vypouštím všechno z hlavy, a jsem jen součást auta a jedu. Užívám si proudící vzduch, jemné pohyby a zvuky auta, často jedu potichu, někdy poslouchám radio Vltava nebo CéDéčka. Kochám se okolní krajinou. Jsem ráda, že na mě nikdo nemluví. Cítím se velmi svobodně.  Všímám si tvarů a barev mraků na obloze, vnímám vůni vzduchu, měnící se s každým dalším kilometrem. Pozoruju zvířata na polích podél cest (bohužel se stále vyskytuje i dost mrtvol různě roztroušených po okraji silnic, nebo zanechaných přímo na silnici).

Často mne popadne touha někam prostě vyfičet jen tak, jet a jet, někde zastavit, rozbalit si spacák a jenom tak ležet vedle auta a pozorovat oblohu. Přiznám se, že někdy si takové malé úlety dopřeju po pracovním dnu. Někde sjedu ze silnice, zaparkuju, jen tak čumákuju okolo, nebo si skutečně lehnu do trávy/mechu/pole poblíž ztichlého auta, a jen tak jsem. Se vším spojená a propojená, sama se sebou, sama sebou...

(magie v koruně stromu)

Dneska jsem právě tohle udělala. Už ve Stříbře jsem se rozhodovala, zda zůstanu ve městě a online poradu budu dávat někde z kavárny, nebo se vyplacím někde venku. Patnáct minut před začátkem porady jsem nastartovala a vyjela zadní cestou směr domov.

Na prvním místě, o kterém jsem uvažovala coby oddechplácku, bylo plno. Houbaři vyrazili na lov i takto navečer (anebo se naopak ještě nevrátili s úlovkem). Zapíchla jsem to proto až o pár kilometrů dál, u noname rybníčku tvaru trojúhelníku kousek od vesnice Úlice. Alej dubů na hrázce, mezi jejichž větvemi prosvítaly paprsky podvečerního slunce, vyloženě zvala k malému snovému dobrodružství.

(...jen vykročit)

Síla signálu byla více než uspokojivá, a porada přes Skype proběhla svižně a bez zbytečných výpadků/šumu. Když jsem se odpojila a otočila se směrem k vodě, stala jsem se svědkem nádherného kouzlení Slunce na vodní hladině. Zpoza stromu to vypadalo jako úžasné zhmotnění jiskřivé energie na rybníku. Kochala jsem se tímto pohledem, vlastně mě bavilo vidět to i pod zavřenými víčky. Moje mysl byla prázdná, unášená na křídlech větříku, který mi česal vlasy, houpal zrající šípky na nedalekém keři, a zlehka ohýbal hlavičky travin...

Představovala jsem si, kdo se asi tak může chodit každý podvečer koupat do takové sluneční lázně. Stala jsem se na chvíli součástí toho hřejivého a neustálesepohybujícího záření, přitáhla si k sobě kousky toho krásna, a kochala se i zevnitř...

(setkání se Světlem)

Po dvaceti minutách jsem se cítila odpočinutě, nabitě a blaženě. Zbytek cesty domů jsem poslouchala z mobilu včerejší četbu na pokračování, tentokrát je to kniha Tartarin v Alpách, a v kontextu uplynulého malého soukromého dobrodružství jsem s hlavním hrdinou souzněla v jeho vnitřních pohnutkách a citlivém prožívání prakticky všeho, co se kolem něj dělo. 

Taková drobná (po)zastavení v pracovním dnu mají velkou moc. Dříve jsem si je dopřávala pěšky na Hořovicku, v rodném městě a vlastně všude, kde jsem nebyla pouze rekreačně. Od té doby, co je moje práce spojená s řízením auta, jsou pro mne tyto malé zázraky ještě významější. Z pohledu řidiče totiž působí i jako prevence mikrospánku, vyčerpanosti a zatuhlých zad. Díky za ně!