Každoroční výšlap

Na Hořovicku žijeme čtvrtým rokem. Dva roky z toho přímo v Hořovicích. Za tu dobu jsem stihla prochodit docela velký kus zdejší krajiny. Stále mě baví objevovat nová zákoutí, a některá místa zase navštěvuju dokola a dokola.

Samo o sobě to není nic zvláštního, lidé rádi chodí tam, kde se jim líbí. Výjimečné je pro mne to, že se na některá místa vracím, podobně jako stěhovaví ptáci, zcela intuitivně, v určitou roční dobu.

Strážce u cesty

Jedno takové místo je hora Plešivec, která se vypíná v Brdské vrchovině nad Jinci a Rejkovicemi. Místo s magickým nábojem, (jak praví spousta pověstí, které se k Plešivci váží), místo, které je vidět již zdaleka pro své "bělostné" kamenité skály u vrcholu, místo, odkud je vidět široko daleko do krajiny.

Výhled z vrcholu Plešivce 2018

Nejvíce se tradují zkazky o místech keltských rituálů, lidského obětiště a sletu čarodejnic, ale nalézt můžeme i pověsti o dracích, kouzelné zahradě, hadí princezně či lesním pánovi Brd - Fabiánovi. Přečetla jsem si toho o Plešivci docela dost a popovídala si o něm i s několika pamětníky u piva v jinecké hospodě. Vzhledem k tomu, že ale nepatřím mezi lovce duchů či zanícené poutníky po tajemných místech, nepřikládám sbírce faktů i domněnek vliv na to, že se rok od roku na Plešivec vracím, aniž bych tomu zcela rozuměla.

Vlastně si nevybavuji -kromě studánky pod Sv.Jánem - žádné super magické místo, na které bych se kdy vypravila s nadšením "úlovku" čehokoli od energie po artefakt. Všechna obdarování v tomto směru jsem zatím získala neplánovaně, a preferuji proto neinvazivní způsob vnitřního obohacování.

Oheň a oběd bez zapalovače? I to je možné, vyskytne-li se člověk ve správný čas na správném místě.

Letos jsme na Plešivec vyšlápli ve třech - Inuška, já a Honza. Malé zklamání z toho, že se nedostanu na svoje oblíbené tábořišťátko (je jich po Plešivci rozházeno snad deset, co vím z doslechu), vystřídala radost z objevu tábořišťátka jiného. Ohniště jako by čekalo právě na nás. Rošt byl čistý a zachovalý, a když jsme nanosili první hromádku kleští na podpal, objevil se k překvapení všech tenoulinký proužek stoupajícího dýmu. Po jemném rozhrábnutí na první pohled zcela vyhaslého ohniště, na mě mrklo několik žhavých uhlíků, stačilo pár zafoukání, a plamínky zatančili na připravených větvičkách.

Musela jsem se upřímně zasmát vzpomínce na ranní situaci cestou na autobus, kdy jsem si uvědomila, že asi nemám zapalovač. Honza jej sice duchapřítomně sbalil (velký dík), ale ve výsledku o nás bylo postaráno tak hezky, že jej nebylo třeba ani vytahovat. 

Radostná momentka (foceno Inuškou)

Co se výšky týče, není Plešivec horalská lahůdka, - geografický záznam praví 654 m.n.m. - ale rozloha a možnosti pohybu nejen nahoru (na horu), ale i různě křížem krážem, to už je o něčem jiném, a přesvědčila jsem se o tom letos stejně jako každý jeden rok počínaje 2014.

Cestu nahoru i dolů jsme kombinovali turistické značky a neznačené cestičky, pěšinky. Některé úseky (tam i zpět) jsme šli pouze terénem. V obou směrech jsme objevili několik krásných míst, z čehož za zmínku stojí třeba další vyhlídková skalka, nebo pěkně upravené skryté vandrovní nocoviště s konstrukcí na spaní snad pro deset patnáct lidí. Ani jednou jsme se nedostali do stavu dezorientace či nepokoje, že jdeme špatně. 

Letošní objev, vyhlídka z "malého Plešivce", zcela mimo značku či nějakou vyšlapanou cestu. 

Možná je to nakonec duch místa, který si moji přítomnost každý rok přivolá ve správný čas v době jara. Možná, že v tomto období si můžu s Plešivcem vyměnit nejvíce informací a doplnit zásoby energie. Doposud se totiž nestalo, že bych na Plešivec lezla v jiném než jarním období, a když už jsem na to pomýšlela, nevycházelo to technicky. Zajímavé, alespoň pro mě.