Dnes je mi jednatřicet

odcházející zima

Dlouho jsem nevěřila, že se dožiji dnešního dne a nenarážím na zdravotní komplikace z loňska. Bylo mi asi dvanáct, když se ke mě dostal pochybný článek, pojednávající o významu jednotlivých "čar" na levé dlani. Moje "čára života" je na levé dlani slaboučká a hodně krátká, a já si z toho vydedukovala, že mě v šestnácti srazí auto. (Nepřála bych nikomu zažívat takové úzkosti, jako prožívalo kvůli slabé lince života moje teen-já večer před usnutím.)

Když jsem oslavila šestnácté narozeniny (a nic se nestalo), posunula jsem si hranici života na plnoletost. Jako stvrzení nepravděpodobnosti dlouhotrvajícího života jsem se v partě v rámci kolektivní skepse, neštěstí a frustrace z nedostatku (sebe)lásky s dalšími čtyřmi lidmi dohodla, že kdyby to nedopadlo v osmnácti, spácháme každý sebevraždu ve třiceti, protože po třicítce už život bude stát úplně za h*vno.

Pak se začalo dít docela hodně zajímavých věcí. Chodila jsem na gymnázium a pak na gymnázium nechodila, protože jsem nebyla schopna ztotožnit se s proporcemi svého těla, natož v něm fungovat mezi lidmi. Seskládat do srozumitelných slov takovéto obtíže se mi nepodařilo, bylo tedy mnohem jednodušší jako důvod uvést prostě a jednoduše nechuť dělat cokoli, a nechat se spláchnout a vláčet problémy a rodinou od nuly k nule. Sestěhovala jsem se s přáteli (mým přítelem, jeho spolužákem z vysoké a jeho bývalou přítelkyní, která přijela do našeho města také za studiem) a zkusila si život přizpůsobit osobním potřebám.

V devatenácti jsem otěhotněla, o plod přišla a potom otěhotněla zcela nečekaně podruhé. Moje tělo v té době bylo už docela hodně ve stavu mínusu co se zdravosti týče. Doteď jsem přesvědčena, že mi "zamlčelo" druhé těhotenství až do téměř čtvrtého měsíce jenom proto, aby ochránilo moji hlavu před náporem úzkosti z toho že přiberu, a stresu ze své životosprávy mezi potratem a zjištěním nového těhotenství.

Během těhotenství se ledasco zlepšilo, naštěstí moje mateřské instinkty dokázaly nad poruchou příjmu potravy zvítězit alespoň natolik, že jsem těhotenství přežila bez inzulínu, hospitalizace a tvrdého dietního režimu. Vlastně jsem ani nezvracela. Inuška se narodila jako zdravé děvčátko a já byla šťastná. Bohužel se nemoc vrátila v plné síle už během prvního roku po porodu, což mělo mmj za následek rozchod s tatínkem dcery. Následujících několik let bych shrnula do "hledání balancu mezi nemocnou hlavou, racionálním úsudkem, úlohou maminky a doháněním "ztracených let" mládí".  

Zlom přišel na podzim 2010, kdy mi z života poodstoupil jeden z nejdůležitějších lidí v mém okolí. Důvodem "odchodu" bylo moje fungování, které již nebylo možné snášet. Asi nikdy nezapomenu na větu, kterou mi Pája řekl po týdenním mlčení. Ta věta byla "způsob, jakým pracuješ se svou energií je neslučitelný s tím, jak funguju já." Nemusel říkat nic dalšího. Věděla jsem, že jsem dlouhodobě v háji, a že se mi snažil prakticky neustále nějak pomoci zvednout, což jsem soustavně odmítala. Nemoc mi neumožnila vidět vůbec možnost nějakého zlepšení, byla jsem přesvědčena, že mám vše pod kontrolou.

Teprve začátkem roku 2011 jsem si byla schopna uvědomit, že mám PPP (poruchu příjmu potravy) a rozhodla se uzdravit. Vzhledem k pokročilosti nemoci (cca 5let aktivní, o asi o několik let déle pasivní přítomnost vzorců PPP) jsem si jako nástroj sebereflexe zvolila anonymní blog. Upřímně jsem v době začátku psaní byla ve stavu úplného odevzdání smrti. 

Až do roku 2013 běžel hlavní léčebný proces, během kterého jsem se rozebrala na kousíčky, analyzovala, skládala k sobě a snažila se změnou životního režimu vyměnit nemocné vzorce chování a myšlení za ty zdravé. Vzhledem k silným paranojám, nedůvěře k odborníkům a skepsi k životu jako takovému, jsem psala na blog zcela otevřeně a postovala spoustu fotografií z našeho soukromého života, což několikrát vyústilo v ostré konflikty v rodině (především tehdy, když jsem rodinu konfrontovala s přímým podílem na mé nemoci a vysvětlovala souvislosti a své potřeby k tomu, abych se uzdravila).

Světlým bodem během blogování bylo nacházení podobně snažících se holek, což vyústilo začátkem roku 2013 v založení projektu Na druhý pohled, ve kterém se zaměřujeme na poruchy příjmu potravy trochu jiným způsobem, než například Anabell či blogerky. Společné sdílení a podpora byly ale hlavními stavebními kameny. S holkama jsme vydaly knihu, vystoupily na různých konferencích, natočily několik rozhovorů do rádií a televizí, a také objely kus republiky s putovní fotovýstavou.

Křest naší knihy "Na druhý pohled" - porouchané poruchou příjmu potravy v rekonstručním procesu zn.Nerozbitné! "

Finální uzdravení bych směřovala do roku 2014 (je pro mě legrační, jak s přibývajícíma zdravýma rokama objevuju střípky PPP i v době, kdy jsem se považovala za zdravou).

Narozdíl od uvědomění si nemoci, nedokážu jmenovat konkrétní situaci, kdy bych si dokázala říct "jo, je to za mnou". Prostě jsem se postupně od roku 2011 prožívala k životu, až jsem začla žít a ne přežívat a šlo to.

Všechny ty roky vedoucí k uzdravení vnímám jako požehnání především kvůli dcerce, která si musela zažít několik opravdu nepěkných okamžiků, které si sice nepamatuje, ale chci jí o nich povědět, až bude větší. Myslím, že to pro ni může být důležité pro porozumění sama sobě.

Nakonec jsem dospěla k tomu, že dítě potřebuje maminku hlavně klidnou a živou, než nemocnou a neurotickou a že kvalita žádného vztahu se nedá měřit centimetrem.

S blížící se třicítkou se mi začaly vracet úzkosti z mládí. Z původně pěti mladých rebelů proti životu odešli tři, všichni vlastní rukou, zbyli jsme dva. A já jsem najednou začla znovu koukat po své tenké a krátké čáře života na ruce a do hlavy se mi vtíraly myšlenky o tom, jestli to celé nemělo být právě o té cestě k uzdravení, kterou bych si splnila nějaký "životní qest" a měla to zabalit (bez ohledu na to, zda chci nebo ne).

Racionálně jsem samozřejmě věděla, že je naprostá pitomost zabývat se vroucím přáním ukončit život ve třiceti, ale po tom všem, co jsem zažívala a viděla kolem sebe, to nešlo zcela odehnat.

Když loni spáchaly sebevraždu dvě klientky našeho nízkoprahu (14 a 15let), cítila jsem se skutečně různě. Měla jsem sice podporu od přátel, rodiny i odborníka (psychoterapeuta), ale i tak jsem se nechávala v určitých chvílích pohltit myšlenkou na to, že jsem si všechno naplánovala a že k tomu podvědomě směřuju, ať chci nebo ne. 

Od léta táhnoucí se komplikace, které vyústily v podzimní selhání těla tedy byla opravdu velká výzva, která jakoby nasedla na připravené podhoubí odchodu ze života, a nejtěžší bylo nenechat se ukolíbat jakoby snadnou a tichou cestou ke smrti.

To, jak jsem se rozhodla k celé situaci postavit, bylo z velké části o vůli, okořeněné zvědavostí, co se bude dít dál, když se rozhodnu neskončit.

Nejlepší deal - sama (se) sebou

Hodně mi pomohly zkušenosti s PPP. Naučila jsem se dobře používat pohled perspektivy a byl to právě náhled na sebe samou z odstupu, co mi pomohlo říct si DOST, nechci umírat (i když by to bylo milé, pomalé, měla bych hodně času připravit vše potřebné pro dcerku, pro sebe i pro ostatní).

Hlavním bodem v celém procesu vnímám ukončení nevyhovujícího partnerského vztahu. Bylo to jedno z nejtěžších rozhodnutí v mém životě (skoro jako kdysi rozhodnutí se postavit své PPP čelem), protože dcerka měla ex-partnera skutečně ráda a bylo to poprvé od doby rozchodu s tatínkem dcery, co jsem s nějakým mužem zkusila vytvořit rodinné zázemí v tom pravém slova smyslu - komplexně, s aktivním zapojením již mentálně vyspělejší dcerky (kdy už dokáže odlišit kamaráda od partnera), v jednom společném prostoru, oficiálně.

Fakt, že se mi dva týdny po rozchodu zvedly určité hodnoty v krvi (pozitivně), byla nejlepší zpětná vazba, jakou jsem mohla dostat.  Dál už to bylo pomalé, ale jisté směřování zpátky na "PROživot" schodek.

Znovuvybavení si pocitu, když jsem na cestě do Santiaga došla na jihu Francie poprvé k moři.

Překlenutí od podzimu k jednatřicátým narozeninám byl jeden velký hukot. Všeho moc a ještě víc. Dva týdny po rozchodu se kromě zvednutí hodnot v krvi přihodila ještě jedna zajímavá věc - probudila jsem se ráno vedle kluka, ke kterému jsem měla určité pracovní sympatie, ale ani ve snu by mne nenapadlo, že o čtyři měsíce později se dobrovolně na fejsbuku přihlásím ke vztahu a že budeme společně plánovat budoucnost.

To, že je tam přesah i k dcerce, netřeba zmiňovat. Zažívám si dost nové věci, respektive zažíváme si to, co jsem si nemohla zažít díky své nemoci a díky nezdravému nastavení svého ex-partnera.

Po stránce kariérní se toho asi nejvíce událo také právě od podzimu, co mi tělo řeklo "dost". Možná bylo záměrem, abych konečně pochopila rozdíl mezi zdánlivými hranicemi a skutečnou rezervou a kapacitou člověka, nechci nad tím přemýšlet příliš, abych nesklouzla k rouhání (občas bavím sebe i Boha).

"Uhodil hřebík na hlavičku" funguje v praxi tehdy, rozumí-li člověk, co je hřebík, a co hlavička.

Dneska je mi třicet jedna. Došla jsem si až k tomuto datu, a jsem otevřena tomu, co bude následovat. Narozdíl od uplynulých let nemám žádnou konkrétní představu, k čemu chci dojít (ani podprahově).

Ráda bych dobře dělala svou práci, zúročila své zkušenosti, prožívala lásku ve vztahu s Honzou, naučila se mít čas i na koníčky a tvorbu, a samozřejmě byla dobrá maminka. Je mi třicet jedna, konec srandy, 

anebo sranda teprve začíná? ;-) (vůle k životu - už nebudu hodnotit.)