Jak mi je a není dobře z žití

16.02.2020

Tenhle úvodní obrázek jsem si vypůjčila od jedné slečny z facebooku. Uchvátil mne svou sílou, vycházející z tolika zapojených lidí. Bohyně matka, živoucí základ všeho. Mě to živoucí bytí teď moc nejde, tak to beru i jako dobrý zdroj. Zdroj potřebný i k tomu, abych napsala o tématu, se kterým se může v životě potkat každý, ale velmi těžko se o tom mluví, a nelehko se to i přijímá.

Stále si také nejsem jistá, zda se můj pocit marnosti přisycuje stále tou jednou hlubokou pracovní neshodou z podzimu. Jak se znám, dokážu si nečekaná nepříjemna přenášet i v rámci let, obzvláště jedná-li se o rovinu postojů či hodnot. I s tímto rizikem, že je moje optika zatížená, si otevřeně povzdechnu. Povzdechnu nad tím, že mám pocit, že můj osobní a pracovní život je opět nadřazen tomu partnerskému.

Kdybych měla udělat pyramidu priorit, tak nahoře bude role mámy, pod ní role pracovnice, a pak až to bude partnerka. Jsem z toho smutná.

Přitom je to až absurdní. Jsem smutná z toho, že nejsem schopna přilnout k partnerovi natolik, abych do vztahu investovala víc, než "na co mi zbyde kapacita po mámování a práci". Neměla bych se tedy správně věnovat práci, a nezabývat se tím, co mi to dělá se vztahem?

Můj bývalý terapeut (ten z Prahy, se kterým jsme spolupráci ukončili s ohledem na stěhování do Plzně) mě v tomto ohledu vždycky ujistil, že to není špatně. Podporoval mne, aniž by k tomu říkal svůj názor nebo nějaké rady. Vybavuju si, že jsem opakovaně s tímto tématem přicházela, a on mě vždycky uměl dovést ke smíru sama se sebou, že to takhle mám, protože to je nejlepší, co ze sebe mohu vydat. Jednou mi dokonce zazrcadlil, že věnuji velkou péči svému partnerovi, aby se mnou mohl fungovat a rozuměl tomu, jak to mám nastavené. Z toho, jak nám to doteď funguje s Honzou, na tom něco je. Třeba to, že se spolu můžeme otevřeně bavit o tom, že plánované rozšiřování rodiny bude debatováno až po skončení dvouletého výcviku, a také že možná žádné rozšiřování nebude. Nebo to, že Honza respektuje, že když mám naplněnou vjemovou kapacitu dne, reaguju na ostřejší/hlasitější zvuky a podněty spíše jako zvířátko než jako kultivovaný člověk. Mohla bych jmenovat možná i několik desítek faktů, které by mohly prokázat náš vztah jako láskyplný, opravdový a hluboký. A právě proto mi je smutno z toho, že se i přes to všechno ve mě nebere více přilnavosti, ňuňavosti...

V práci, a někdy i u přátel vidím kolikrát skutečné vztahové mordory. Dělání si naschválů, nárokování si druhého, odmítání zodpovědnosti za vztah, emoční scény, sociální hry. I ze dřívějších zkušeností vím, že většina chlapů by mě poslalo do háje za moje opakované kňourání o tom, jak jsem nešťastná ve městě, jak se mi nelíbí pozdní vstávání z postele, nebo za hlasité přemýšlení o nevýhodách pořizovat si dítě do dnešního Světa navzdory tomu, že před půl rokem to bylo málem na pořadu dne. A Honza? Ten z nějakého důvodu projevuje vysokou odolnost vůči všem těmto mým "odstrkovačům", jak ráda tyto svoje projevy nazývám.

Odstrkovače jsou od slova odstrkovat (od sebe).

"Běž ode mě dál, jsem protivná a zlá..."

...

Když se právě o tomto bavíme, zjistím, že největší zásluhu na Honzově rezistenci má právě to moje objasňování a společné otevřené rozhovory. Většinu takových hovorů zakončuje slovy "je skvělé, že vždycky se můžeme o tom bavit, domluvit se, pomáhat si." Troufám si říct, že tohle jsou aspekty hlubokého a láskyplného vztahu.

Nemyslím si, že bych potřebovala celoživotně terapeuta k tomu, abych dokázala žít s tím, že se mi nedaří celistvě k partnerovi přilnout. Jen mi teď není dobře z toho, jak se doma s Honzou potkáváme a míjíme zároveň, a jak nejsem ochotna na tom něco měnit, a jak to není z dlouhodobého hlediska únosné. V tomto období je pro mne velmi těžké vnímat jako pozitivum mluvit o tom, co se mi děje. Pociťuju úzkost z toho, že s někým fakt žiju v jedné domácnosti, že jsem fakt umotaná ve vztahu se vším všudy, a že to je fajn. Je to jako sněhový zával, ze kterého bych se měla vykopat, ale zároveň je v něm teplo, ticho a klid. Stahuju se do sebe, moje intimita je uzavřená jako loňská marmeláda vzadu ve špajzu. Život se mi odehrává především v hlavě. Výčitky z toho, že se mi s tím nechce nic dělat, jsou nepříjemné, ale zatím mne nevyburcovaly k akci...

Píšu to proto, že nejsem jediná, kdo má občas pocit uzavřenosti, aniž by si ji z celého srdce přál. Někdy je síla napojení vnějších vlivů na vnitřní prostředí a zkušenosti natolik silná, že nás to táhne do zajetých kolejí, o nichž často můžeme říct, že jsou rozbité. Důležité je všimnout si toho, a být v bdělé pozornosti, aby nedošlo k bouračce.

Vedoucí výcviku Terapie zážitkem od začátku mluví o procesech, které samotný výcvik může v lidech otevírat. Stejně jako na jiných výcvicích nás i upozorňoval na rizika rozhodnutí, která bychom chtěli v zápalu výcviku dělat. Samozřejmě vím, že se lidi často po nějakých sebezkušenostních praktikách mají tendence rozcházet, nebo zažívají pocit, že zatímco oni se někam hýbou, partner trčí na místě. To je nejrozšířenější pastička našeho ega, a nepřestává mne fascinovat, že se na to lidi stále chytají...Ve mě výcvik vyvolává spíše jakousi frustraci vůči vztahu, že nemám dost prostoru se věnovat sama sobě a svým věcem (po zajištění potřeb dcery), ale "musím ještě pečovat o vztah". Takové zážitky, které se sebou v rámci výcviku zažívám, si prostě zasluhují prostor. Nedokážu se o svoje tělo nyní dělit, chvílemi mám pocit, že nemám kapacitu dělit se ani o své myšlenky.

A tím se dostávám k pointě, tedy k začátku. Je mi moc dobře z toho, že to všechno mohu zažívat. Cítím za to obrovský vděk a pokoru. Ve svém nitru vím, že právě skrz tato nepříjemna přicházím nejen sama k sobě, ale i k finálnímu prolnutí všech rovin svého bytí. Tady a teď, právě s těmito okolnostmi, právě v tomto vztahu. Co se bude dít dál, není na pořadu dne. Důležité je, zůstat v bdělé pozornosti, a otevřené láskyplné komunikaci, i když jde o nelehká a nepříjemná témata.