Hudební zážitek v obrazech

Pondělí 16.dubna 2018, Divadlo Pod lampou, Plzeň. Dva hudební projekty Vampillia a VMO (Violent Magic Orchestra) z Japonska, předskokani čeští Insanidroid. Koncert, na který jsem se těšila od první chvíle, co mi Honza oznámil jeho pořádání. 

Koncepce hudby coby součásti komplexního vystoupení, přístup ke zpracování zvuků a hudební postupy, které Vampillia a VMO praktikují, je mi blízký a čitelný. Na první poslech je to převážně chaos, řev a burácení, ale já je vnímám jako životadárné mikročástice proudící vesmírnou míchou ve své syrové podobě. Další vrstvy otevírají posluchači kosmos, ve kterém se brutalita prolíná s uměleckými hudebními kompozicemi klasické hudby zasazené do jazzových postupů v případě Vampillie, či - v případě VMO - zpracované elektronikou. 

Zvukovka 

Vampillia má nejspíš proměnný počet členů, a od toho se odvíjí provedení koncertu. V Plzni vystoupila sedmičlenná sestava - klávesy, bicí, baskytara, dvě kytary, housle a vokálista.

U vokálu se potřebuji zastavit, protože hlasové projevy bubeníka, které s lehkostí přecházely z trhaných rytmických skřekání do bryskních legát na pomezí operního tenoru, mne ohromily! Několikrát jsem se vyloženě zasekla jen na něm a nechala se vtáhnout do jeho "bubliny" plné pohybu a zdánlivého (ne)souladu hudebního a verbálního projevu.

Hlasovou vybavenost hlavního vokalisty si netroufám hodnotit a nemám ani žádnou připomínku, protože v průběhu vystoupení předvedl širokou škálu projevu od melodického growlu po scream. Chvilka oddechového beatboxu během zvukovky před otevřením klubu veřejnosti byla třešničkou na dortu. Vokál dvěma slovy: Úchvatné a mocné!

Světlo a pohyb

Housle a klávesy jsou z mého pohledu klíčové pro celkové vyznění tvorby uskupení Vampillie (nic proti kytarám, i s těmi se dá čarovat, ale smyčce jsou prostě smyčce, a klavír klavír). 

Světlo a pohyb vol.2

Vampillii jsem si užila, bylo pro mě téměř magické stát na takovém koncertu bok po boku svého kluka, který byl současně i pořadatelem. Přislo mi, že takhle by to mělo být, a opravdu pěkně jsem se uvolnila. Vzhledem ke stresům posledního týdne a zhoršení zdravotního stavu, toto byl nejlepší "lék". Očekávání VMO jsem neměla prakticky žádné, ale cítila jsem takovou tu vnitřní intuitivní jistotu, že to bude pecka. 

Hranice mezi vystupujícím a publikem v tomto případě neexistují

Pár vět, které jsem měla možnost prohodit s hudebníky před a mezi koncerty, se nesly v tradičním východním přístupu :-). Milí, přikyvující, přizpůsobující se tázajícímu se, ochotní ztratit pár minut svého času zdvořilou konverzací např.na téma záchodky :)

Jestli něco fakt žeru na Asiatkách, tak to je ta neomezenost ve smyslu "Be dark and cute"

A teď zase zpět k hudbě - první letošní post na mém soukromém blogu byl klip od VMO. Když mi Honza říkal, že je má možnost uspořádat, v duchu jsem se modlila, aby to nebyl nějaký balící manévr :-D, který se pak rozplyne, protože Japonci a divnohudba u nás nemá příliš silné fan zastoupení. Naštěstí vše dopadlo skvěle.

VMO intro byl animovaný klip popisující bídnost zemského black metalu a následné přistávání vesmírného plavidla VMO z planety Techno. Nástup zpěvačky byl v tomto případě naprosto excelentní v kontrastu názvů kapel typu Gorgoroth a fotek pomalovaných tváří v typickém blackovém stylu, projekce se rozjela naplno ozvala se první vlna hluku, který prořízl afektovaně zabarvený, ale vědomý řev.

V záplavě stroboskopů a tmy nešlo zaostřit

Kromě výkřiků zpěvačky vokálně přispíval i další člen sestavy, vokalista z Vampillie. V záplavě elektroniky se chvílemi nedalo odlišit, zda se jedná o text nebo pouze hlasový projev beze slov, a to je právě to, co na projektech tohoto typu skutečně miluji. Svým způsobem je mi docela jedno, zda se vzývá Satan, nějaká jiná kosmická bytost záporného charakteru, nebo se nevzývá nic a celé to pojednává o ztvárnění určitých emocí a postojů, protože jako celek je to vynikající a moje přirozené nastavení na to rezonuje kladně.  

Tento přístup razím k umění obecně, a již jsem si zvykla na občasná zdvihnutá obočí a pozastavování se nad tím, jak se svým vyznáním a hodnotách můžu poslouchat/dívat se na/vytvářet díla na pomezí rouhání. Usmívám se nad tím i teď, když tohle píšu, protože...když je to dobře udělané a nikomu to neubližuje, proč bych se měla stavět do odmítavého postoje? Nebo ještě lépe - když se mi líbí na první dojem umělecký chaos a brutalita, znamená to, že jsem chaotická a brutální? 

Ne.

Pohybově se meze nekladou

...

Asijská kultura a myšlení obecně jsou nám hodně vzdálené, ale (možná o to víc) jsou pro mne líbivé i v tom hlubším smyslu než jen - v případu Japonska - filmy od Akiry Kurosawi nebo Takeshiho Kitana (ne, že bych neviděla a neměla v databázi většinu filmů od obou °_°), či obliba v sushi a tomu podobných pokrmech. O Asii obecně se zajímám od pozdní puberty a sedmým rokem jsem mezi pořadateli Animefestu, což největší festival zaměřený na japonskou kulturu a pop-kulturu včetně samotného anime.

Nejsem rozhodně expert, ale pondělní koncert mi svým způsobem znovu potvrdil některé potřehy a názory, které jsem v uplynulých letech střádala a třídila. Výsledkem byla má první a zatím i poslední přednáška s touto tématikou v roce 2016, spadající do pásma spolupráce Brněnských otaku z.s. a KJM Brno.

Přednášku jsem pojmenovala Východní mentalita v umění očima Zápaďana, a snažila se laickému publiku i milovníkům Asie přiblížit hlavní rozdíly mezi způsobem uvažování, přístupu k životu, sobě samým a z toho pramenící přístupy k tvorbě umění. Cílem bylo umožnit (si) uvolnění a napojení se na východní mentalitu, která může být v určitých směrech pro nás, zápaďany, nejen osvobozující, ale i kreativně podpůrné.

Nečekanou komplikací, málem rušící všechny plány bylo, že mi den před přednáškou jeden z klientů našeho nízkoprahu smazal celou prezentaci, takže jsem musela z velké části improvizovat. Naštěstí jsem dokázala nezpanikařit a přednášku absolvovat, a ve výsledku myslím, že se podařila nejlépe, jak bylo možné.

Pro účastníky jsem si na závěr připravila speciální "psychotest", kterého se k mé radosti většina zúčastnila, a kterým se podařilo dosáhnout určitého "prolomení bariér", což potvrdilo i několik reakcí po skončení přednášky

Jeden z mála druhů selfíček, který mě fakt baví na sobě 

A co říct závěrem? 

VMO je audiovizuální projekt, který nelze hodnotit pouze z jedné stránky. Kdyby byl jenom zvuk, byla by to pro mě za chvíli příliš neřízená lavina a bordel (mám ozkoušeno z domácího poslechu. Dávám patnáct minut a potřebuju odliv.) Kdyby to byl jenom vizuál, bylo by to na pomezí avangardního hypna. Kdyby to byl jen pohyb, bylo by to něco mezi nevydařeným pozérským divadlem a epileptickým záchvatem. Dohromady - to je skvělé, poplatné uvolnění a vzdoru, ale i tvrdé práci, určitému řádu a kompozicím, kterými prochází řízené šílenství.

Tato kombinace je typická pro východní mentalitu, a ačkoli i u nás na západě máme vícero vydařených projektů na podobné bázi, VMO v sobě odráží to něco, typické a přenosné pouze východu. Pro mě inspirace velká.