Evokace sněhu

Venku to hraje všemi možnými barvami, ale sněhu ani vločka.

Doteď jsem se nenaučila relaxovat u omalovánek (natož u těch krásných antistresových, kterými mne blízcí tak rádi podarovávají), přirozenější je mi šití anebo...

...když venku není sníh,

 i vystřihování.

Zimní měsíce jsou pro tenhle typ relaxu ideální. Stejně jako za okny (když je vše vpořádku) bohatě stačí jedna barva, bílá. Perfektní manuální zručnost také není potřeba, stačí normální nůžky, prostě  měkký papír (čistý, šmírák, je to fuk, jen toaletní či vlhčený už je příliš, ty nedoporučuji).

A i s tímhle minimem lze vykouzlit opravdu hodně, na obou rovinách - materiální i duchovní. 

Materiálně se pod rukama pozvolna rozesněží, což z komplexnějšího pohledu znamená, že se nám podařilo v tom všem fofru, stresu a každodenním cvrkotu najít chvíli skutečně sami pro sebe,

pro svoje tělo (ruce, které pracují, šlachy, které se protahují, mozek, který přijímá a vysílá trochu jiné informace než běžně, srdce, jehož frekvence se při správném stříhání stabilizuje spolu s dechem, který začne být i hluboký),

 i pro své nitro, které přijímá tuto drobnou manuální činnost jako návratku do dětství, kde ještě sposta věcí fungovala tak, jak má, a hlava nemusela řešit tisíc a jednu věc každou hodinu. 

Nejlepší na tom celém je, že tento oddech je naprosto nezávislý na prostředí, a lze jej praktikovat jak doma, tak v práci, tak v MHD (máte--li pytlík na odstřižky).

Další výhodou je, bez ohledu na velikost, že se lze po několika kouscích bezpečně přepnout na autopilota. Přinejhorším se střihnu do prstu. Bolest je také dobrý impulz a ujištění, že jsem živý tvor a ne robot.

Za dnešní den si v duchu plácám po rameni, a jestli do zítra nenapadne sníh opravdový, půjdu udělat zimu alespoň běžcům do lesa. Vím o moc hezkém úseku, kde by se vločky daly zavěsit...

Dnešní vůle k životu - nemám potřebu nad tím přemýšlet, je mi moc hezky.