Návy, Haloween, Dušičky a smrt
(Večerní rozsvícení)
Přemýšlím o smrti.
Dneska je den Návy. Den, kdy naši předkové věřili, že se prolamují hranice živého světa, a světa zemřelých. V tento den dle jejich víry bylo možné přejít z jednoho břehu na druhý. Můžeme se tento den dostat do blízkosti obou světů, a čerpat nejen moudrost a poznání, ale i narovnávat nedořešená zatížení plynoucí z odchodu blízkých. Podobně jako u našich více tradičních Dušiček je vhodné poděkovat předkům a uctít jejich památku. A stejně jako v křesťanské tradici, i naši předkové zapalovali svíčky, které nechávali hořet v noci u okna. Třeba ve dřevěné ohrádce nebo vydlabané řepě (dýně u nás nerostly).
(červená řepa skrápí zem)
Vydlabat řepu není vůbec jednoduché, jednou jsem to zkoušela a bylo to fakt namáhavé. Získat tak velkou bulvu řepy také není snadné. Jednodušší je dýně, nebo sklenice. V dnešním světě mi to dává asi i větší smysl, navnímávat atmosféru s pozměněnými proprietami, než se zarytě a s nervy napochodu snažit mít vše tak, jako to měli předkové. Jako důležité mi připadne vzpomenout na odkaz, a vědět, že to dříve bylo takto a takto, a nyní je to takto. Mít na paměti minulost, a přitom být v přítomnosti.
V jednom dokumentu (Děti z mizejícího ostrova -https://www.csfd.cz/film/702912-deti-z-mizejiciho-ostrova/videa/e), který jsem letos představovala žákům v rámci letošního festivalu Jeden Svět v Plzni, je vysloveno při setkání u táboráku toto: "Já nevidím oheň, já vidím světlo." Má to velkou hloubku, a mne to vede k přemýšlení nad tím, že nejčastější způsob, jak vyjádřit vzpomínku (nejen) v tyto dny na naše zemřelé, je zapalování svíček. Dále si často vystavujeme fotografie, nosíme květiny na hrob atd, ale nejvíce nás to táhne k zapalování svíček.
Menším dětem se o tom vykládá spousta různých příběhů a vysvětlení, nejčastěji (z toho, co jsem slyšela/viděla okolo sebe) je to: "zapalujeme světýlko, aby viděli, že na ně myslíme", nebo "Zapalujeme svíčku, aby jim svítila pro radost." I my jsme doma s Inuškou zapalovaly svíčky v připomenutí památky zemřelých. Protože v jejím životě neměla až do letošního roku lidská smrt žádnou přímou vazbu nebo blízkost (aneb Ingrid nezemřel nikdo blízký nebo známý), vyprávěla jsem jí v těchto dnech pohádky o zvířátkách a lidech z historie, která se mohla spolu v den Návy navštěvovat a promlouvat k sobě. A symboliku svíčky jsem vysvětlovala například tím, že svět mrtvých a živých může být jako světlo a tma, a svíčka vytváří v tom obojím prostor pro stín, který si bere z obojího a dává obojí.
Ve lesní školce, kam Inuš chodila, pracovali s památkou zemřelých velmi jemně, vyprávěly se také různé příběhy, které dětem smrt přibližovaly jako něco, čeho není potřeba se příliš bát. Světlo prostupující tmu. Symbolicky, i doslova. Ve státní školce se pak v období dušiček malovaly obrázky listí a svíček, povídalo se o tom, komu už umřela babička nebo dědeček, a i když to nebylo tak citlivé a přirozené, jako ve školce lesní, připadalo mi to stále dost přiměřené předškolním dětem.
(světelné vzpomínky)
U malých dětí a tématu smrti se pozdržím. Takhle zpětně, když přemýšlím o těch příbězích týkajících se předků a smrti a vztahu se zemřelými, mi přijde zajímavé, že většina knih o smrti, zaměřená na předškolní děti, začala vycházet až kolem roku 2014. Děvčátko s kosou, O Smrti smrťoucí, Kamzíkův velký skok a další tituly, které dětem srozumitelně přibližují toto téma, dneska seženeme pohodlně i přes e-shop. Literatura týkající se smrti už má svoje místo v dětských i předškolních odděleních. Říkám si, kde se vzala ta potřeba, proč to nebylo dříve...? Já jsem přišla do kontaktu v roce 2012 s nepřeloženou knížečkou pro děti pojednávající o snaze zamezit smrti a konzervaci v lahvi. Bylo to poprvé, co jsem něco takového viděla. Od roku 2014 začalo těchto publikací přibývat. Co se změnilo, že tyto knihy začaly vznikat? Možná na to časem přijdu. Nyní jen zlehka koketuju s myšlenkou, že to možná souvisí s rozvojem společnosti.
(tahle a spousta dalších knih na e-shopu dlouhapuncocha.cz)
Smrt obklopuje děti odmala. Do nějaké doby to je pro ně naprosto přirozený jev. Působením vlivů zvenčí (hodnoty, kultura, postoje rodiny atd), a také dospíváním a růstem (uvědomování si, budování charakteru, zapojování se do společnosti), se vztah ke smrti může proměňovat.
Bylo opravdu dost mrtvolek, které jsme s předškolní Inuš zahrabávaly a zahrobečkovávaly během našich toulek přírodou. Stačí koukat pod nohy a okolo sebe, a hned vidíme mrtvého broučka, myšku, hada, ptáčka...Několikrát mi s rozzářenýma očima přinesla nějakou mrtvolku ukázat. Sedíme si někde na pikniku, a najednou "Toutej mami, co já mám!", a mrtvá žába nebo myš se mi v dětské dlaničce kmitá jen pár centimetrů před nosem. Překonat vlastní pocit zaskočení, dokázat vstát a klidně dítě pochválit za nález, jemně vysvětlit, že zvířátko které je mrtvé patří zemi a ne do dlaně, najít rychle čistící ubrousek a doufat, že dítě mrtvolku neopusinkuje nebo neopusinkovalo cestou k vám. Společně vystrojit zvířátku pohřeb, anebo třeba taky ne, podle toho, jak to dítě požaduje. Nekritizovat, nedělat z toho drama. Držet se toho, že mrtvá zvířátka mohou mít na sobě bacily, a že není vhodné na ně sahat.
(strakapoud, 2020)
Hodně intenzivní je pak období, kdy předškolní děti poznávají svoje zařazení ve Světě, a snaží se objevit vzájemnost a porozumět vlastní síle. Objevuje se to u většiny dětí, rozdílná je míra a délka trvání. Věřím, že pro většinu rodičů je toto období plné obav, zda neudělaly ve výchově něco špatně, nebo zda to někdy skončí. I já jsem to s Inuš zažila. Týkalo se to mravenců, trvalo to několik měsíců, a nepomáhalo nic. Domlouvání, zakazování, objasňování, racionální obviňování z toho, že zabíjí zvířátka...nic. Pak to přestalo, a od té doby Inuš takto brutálně do života jiných tvorů nevstupuje.
Když přemýšlím o smrti a dceři, vždy jsem se snažila umožnit jí přirozené přijetí smrti. Vím už, že částečně to bylo i kvůli mě samotné, která se s tématem smrti potkává nepravidelně leč s určitou četností už od puberty, ale hlavním motivem bylo udržet živou tradici, a nepřeklopit se do haloweenského pitvoření.
Na základní škole, kam chodila Inuš celý první stupeň, naopak brali Haloween jako tradiční součást školního roku. Většina dětí odcházela pravidelně v tento den na výuku pomalovaná nebo v kostýmech, v družině pak tento den probíhala soutěž masek nebo strašidelná přehlídka. Brala jsem to jako něco, co je dané a nijak to doma nerozporovala, ale vnitřně mne těšilo, že to pro Inuš není žádné terno, a že i dvakrát sama naznala, že půjde raději v civilu než v kostýmu.
Nyní, v pubertě se atmosféra a souznění s tradicemi okolo smrti mění. Jedna věc je vzpomenout na zemřelé a předky. Tam máme soulad. Věc druhá je, že je cool dělat si zombie želé a s kamarádkama se maskovat a obcházet spolužáky s koledou. Když s tímto nápadem před několika týdny Inuš přišla, v první chvíli jsem nevěděla, co na to říct. To jako vážně? Moje dcera na haloweenské koledě?
Naštěstí prvotní zaskočení netrvalo dlouho, a normálním rozhovorem jsem si ověřila, že moje dcera skutečně chce se svou spolužačkou chodit převlečená za nějaké monstrum, zvonit navečer na zvonky a žádat o koledu. Dokonce jsme zjistila, že je kvůli tomu ochotná jet sama vlakem od Honzových rodičů, kde jsme původně měli trávit podzimní prázdniny, a přenocovat sama s kamarádkou v našem bytě. S ohledem na to, že v tomto jejím životním období vidím tradice a víru jako téma, ke kterému si hledá a bude hledat cestu tak, aby se v tom cítila sama sebou, jsem se smířila s tím, že letos si každý dopřejeme poslední říjen po svém.
(dlabání 2020...dřeň na korpus koláče, semínka zemi, dýně svíčce)
Díky opatřením naší vlády není možné ani jedno. Ani návštěva u Honzových rodičů, ani haloweenská koleda. Velmi zajímavým zjištěním pro mě je, že navzdory cíleným podnětům z mojí strany (zda budeme dělat nějaké ty masky, nebo zda by šla na stezku se svíčkou do lesa za haloweenskou koledou) jsme skončili u dlabání dýně a tvorby dvou svícnů. Jinak se dotýkáme prázdných makovic, vzpomínáme na zemřelou tetu z kroužku, kam Inuš docházela několik let ještě v Hořo, a napojujeme se s vděkem na předky, které jsme nepoznali, ale bez kterých bychom tu zase nebyli my. Večer si pustíme Ukradené Vánoce Tima Burtona, jeden z mála animáků, které Inuš ještě neviděla, a to doufám dovyváží případné "emoční" ztráty z původních plánovaných zážitků s kamarádkou.
(Podzimní nabídka. Makovice pro mne znamenají moudrost a vědomí starších...)
Trvalo mi hodně dlouho, než jsem se k něčemu jako je vděk předků v plném rozsahu odhodlala. Ještě před třemi čtyřmi lety pro mne bylo velmi náročné vědomě uznat, že i přímí členové (včetně žijících) naší bio rodiny do této skupiny patří. Je mnohem snažší pomodlit se, poděkovat nebo obětovat imaginárním stařešinům, jejichž moudrost a sílu si člověk nedovolí jakkoli zpochybnit, neboť je zřejmá a znatelná již z pouhé představy takové bytosti. Projevit úctu lidem o jednu či dvě generace starší, se kterými navíc nemáte ideální vztah, to je věc zcela jiná. Myslím si, že kdybych před několika lety mámě nevymyslela v zoufalosti z vlastní zabejčenosti "moc, která mi může pomoci změnit svůj úhel pohledu", tak se v tom asi ještě plácám.
A fakt, že dokážu napsat o tom, že dokážu mámě i babičce poděkovat za to, že jsou součástí naší rodové linie, a za kvality a hodnoty, které mi do života přinesly, považuju nyní za příliš nový křehký na to, abych o tom dokázala napsat více.
Přejdu nyní od smrti, role rodiče slavícího s dcerou určitou tradici, a role dítěte obracejícího se s vděkem k předkům, k poslednímu tématu, které mne k dnešnímu dni napadá.
Pro mě osobně je den Návy spojen s hlubším přemýtáním o vlastní smrtnosti a také o těch, které jsem zažila, a kteří již ze žití odešli. V pubertě jsem zažila velkou blízkost člověka, který se rozhodl dobrovolně život ukončit, několik z mých známých se o ukončení života pokusilo, někteří z bývalých přátel opravdu sebevraždu spáchalo. Nevlastního dědu srazilo auto. Hned v prvním roce mojí práce v NZDM pod vlak skočila teprve 14-ti letá klientka, o rok později se v jednom nejmenovaném zařízení oběsila její nejlepší kamarádka. Loni zavraždil manžel vedoucí z volnočasového kroužku, kam docházela dcerka. Otec bývalého přítele se oběsil. Otec druhého bývalého přítele zemřel na nevyléčitelnou nemoc. Za poslední půlrok jsem se setkala se čtyřmi klienty, jejichž otec spáchal sebevraždu, nebo zemřel na nemoc. Na začátku tohoto měsíce zcela nečekaně zemřel pro mne velmi významný hořovický rodák. Před dvěma dny zemřel vynikající klarinetista z kapely Jakuba Čermáka. Ingrid není jediné dítě, které bych mohla vychovávat....
Většinou si v tento den dovyjasňuju a dovyříkávám zbytky toho, co ve mě uzrává od minulého roku. S některými postavami jsem se už rozloučila docela, některé mne stále doprovázejí. Někdy, a týká se to hlavně v pracovním životě, mne napadá, co by na to asi říkaly právě ty dvě holčiny z NZDM, a aspoň jednou za rok mi projede hlavou otázka, zda jsem přeci jen nemohla udělat něco navíc/jinak...
Vím, že nemohla. Každý má možnost se svým životem naložit, jak uzná za vhodné. Já s myšlenkou na sebevraždu procházela dospíváním i částečně dospělostí, a také v konečné fázi své PPP jsem se procházela po tenké hranici života a smrti. Cestu ven z nemoci jsem považovala za závazek k životu, jasnou přísahu "žiju protože to tak chci, ne protože musím nebo protože je to třeba!", ale na podzim v roce 2017 jsem s jakýmsi (ne)pokojným údivem zažila vyhasínání vlastního těla, a zase bilancovala život anebo neživot (- všechna čest sirupu Floradix a koktejlům z čerstvé řepy a brokolice! )
Po tom všem se troufám označit za osobu znalou tématu smrti. A přestože už toto není na pořadu mých dnů, tak se se smrtí potkávám. Proto je pro mne den Návy, Dušičky, Samhain, Haloween či jak tomuto dnu lze říkat, významným dnem roku. V tento den mohu tak nějak více "legitimně" pracovat se zátěží smrti ve svém životě, a vědomě pomáhat vracet se mrtvým věcem do sféry, kam patří. I když se o tom lehce píše, tak mi někdy přijde jakoby nepatřičné, že jsem žila až tak moc na pomezí světla a tmy.
Dnes před usnutím si chci zkusit udělat takovou malou meditaci na setkání nejen s předky, ale právě i s mrtvými, kteří mým životem prošli. Ráda bych některé záležitosti douzavřela, a nechala důstojně odejít skrze stín do Návu, jak by řekli naši předkové...