Darovanému koni na zuby nehleď, a sdílenému koni pomáhej

(Podzimní vycházka do lesa 2020)

Ingrid má ke koním velmi blízko. Ještě v Hořovicích docházela několik let na pravidelné jízdy a pak i tréninky "ponny game" na statek do Rpet. Byl to nejdražší koníček (doslova), co kdy měla. Kdybych nedocházela soukromě doučovat do rodiny cizinců a neměla ochotného otce dcery, vůbec nevím, jak bychom vyšly, protože měsíčně vše okolo poníků vycházelo na několik tisíc. 

Já mám ke koním spíše respekt, nikdy mne nelákalo ježdění natož mít vlastního koně, ale moje sestra naštěstí koňařila velkou část puberty, takže když tenkrát Inuš přišla s přáním začít jezdit, nebránila jsem se tomu. Co se dojezdů a vyzvedávání na lekce týče, to bylo bez auta docela peklo, finančně taky, ale vidět jak se dceři prohlubují vědomosti a dovednosti okolo poníků, kteří jsou dost paličatí ale zapálení pro zábavu,  za to stálo! 

( Zábavné jezdecké hry s poníky, téma "Vesmír, 2018")

V době, kdy už bylo jasné, že se budeme stěhovat do Plzně, jsme mívaly okolo koní velké debaty. Ingrid se nechtěla kontaktu s poníky či koni vzdát, moc si přála i vlastního koně, kterého jsem v rámci (ne)střízlivého přemýšlení (a asi i unavenosti z opakovaných debat) odhadla na dobu cca rok po přestěhování. Měla jsem vizi, že do roka se mi podaří zorientovat v možnostech Plzně, a zajistit i vhodného koně. Z toho, co jsem doposud viděla a načetla jsem si byla jistojistá, že koní k dispozici za odvoz je v ČR dost, takže finance jsem řešila spíše na vhodný pronájem zahrady/pozemku/ustájení v soukromí. Zároveň jsem věděla, že boční příjem mi po přestěhování zcela padne, a budu se muset spolehnout jen na klasickou výplatu, případně se bavit s Honzou a dalších možnostech...

(Poslední listopadová vycházka 2020)

První kontakt s koňmi v Plzni se podařilo navázat ještě před odstěhováním, někdy v březnu 2019. Nedaleko místa, kde bydlíme, je ranč u Šídloveckého rybníka, kde jsme našly možnost členství v jezdeckém oddíle.

Větší zkušenost jsem co se koní týče asi do té doby neudělala. Měsíční částka byla sice téměř desetinásobně nižší než ve Rpetech, ale úroveň práce s koňmi a hlavně rozvoj jezdeckých dovedností a prohlubování vztahu ke koním byl na bodu nula a níže. Celkem se v klubu sešlo cca 7 holek 10-16let, provozní se objevovala zřídkakdy, což znamenalo z mého pohledu (rodiče) chaotickou péči o koně a různé "experimenty", které holky s koňmi zkoušely. Mimo tohle bylo denně na ranči spousta práce, a to včetně víkendu. Inuš se za dobu březen - červen 2019 projela pouze třikrát, zbytek dnů trávila kydáním a děláním věcí okolo. Starší holky ji mezi sebe moc nebraly. Když jsem potom byla svědkem opakovaných sprostých zpráv a nadávek ze strany provozní v jejich koňské skupině (např. "to jste fakt už dementi že neumíte po sobě uklízet?" + fotka nezametené klubovny), a Ingrid nechtěla ke koním docházet, ukončili jsme členství ve spolku.

Nejtěžší na tomto procesu bylo dohodnout se s Inuš, že to bude ona, kdo se provozní ozve s informací o ukončení členství. Několikát kvůli tomu i plakala a chtěla, abych vše vyřídila já. Já jsem provozní napsala, a zároveň jsem trvala na tom, že se Inuš sama také postaví za své rozhodnutí, které je zcela opodstatněné. Trvalo několik měsíců, než se odhodlala, provozní poslala zprávu a odhlásila se ze spolkové skupiny. Během těchto měsíců našeho vyjednávání jsme se do Plzně přestěhovaly, a při vycházkách se na její přání obloukem vyhýbali celému ranči. Protože jsem takto intenzivní vyhýbavé chování u Inuš nikdy nezažila, dál ve mě zůstávala nahořklá pachuť a naléhavý pocit, že je potřeba aby se z toho vymanila vědomě a bez dlouhodobých následků. Z představy, jak se budeme neustále vyhýbat tomuto nedalekému místu, se mi dělalo úzko...

Když v Inuš dozrálo odhodlání posunout se dál, a vymanit se ze stínu ranče, vyhýbání i přecitlivělost vymizely. Už déle než rok tedy můžeme zase chodit okolo ranče nebo se tam dokonce zastavit na pivo-limo.

A já jsem průběhu uplynulého roku na internetu dohledala vícečetná udání za špatné zacházení se zvířaty a různé negativní názory na tento jezdecký klub. To mi, v kontextu toho, co jsem tam coby rodič na vlastní oči viděla, moc nepřidalo. Musela jsem si v sobě porovnat a opečovat výčitky, že jsem neuváženě dceru do něčeho takového uvrtala.

(Na ranči, jaro 2019)

S odchodem z ranče přišel na jednu stranu klid, na druhou stranu obava, jak to Inuš s koňmi bude mít nadále. Původní sen, že má koně čtvrt hodiny od baráku, se rozplynul. Rok pomalu ubíhal, a čím dál jasněji se ukazovalo, že vlastní kůň bude muset počkat. Ustájení je mimo naše cenové možnosti, a pozemek/zahrádka odpovídající požadavkům v dostupné vzdálenosti zatím také nic. Kupodivu se Inuš o koni příliš nezmiňovala. Cirkusové tréninky, nová třída, skaut a další nové zážitky jakoby stačily vyrovnat to uplynulé mrzení s rančem místo, a nad to přinášely další podněty, přes které nebylo potřeba zabývat se koněm. Když se blížily letní prázdniny, Ingrid sama přišla s tím, že nevadí, když kůň bude až později.

( u koníků na Klatovsku,2020)

A pak jsem se letos na podzim jen tak mezi řečí s kolegyní dostala na téma koně. Kolegyně povídala o tom, že má ustájenou vysloužilou závodní kobylku na Klatovsku, ale že nemá čas za ní dojíždět. V průběhu dalšího povídání ve mě rozkvétala vize, jak propojit naše příběhy tak, aby to všestranně bylo přínosné.

Zeptala jsem se, co by řekla tomu, kdybychom s Inuš (ne)pravidelně ke kobyle dojížděly, případně se podílely na jejím servise. Kolegyně měla radost, a já jsem slíbila, že se o tom doma pobavím s Ingrid a Honzou.

Dle očekávání měla Inuš velkou radost i přes to, že kobylka je už opravdu stará a nedá se na ní jezdit, ale pouze vyvádět na vycházky. To mne velmi těšilo. Vzhledem k tomu, že sní o kariéře veterinářky, se na tuhle situaci dokázala podívat jako na příležitost, jak o zvíře pečovat. Kobylka má na levém boku hlubokou píštělku, která je potřeba čistit a omývat. Je dost pravděpodobné, že do dvou let odejde na věčnost, věk na to má. 

I přes to, že to takto je, se Inuš těší na každý společný čas s ní. Majitelka ustájení dokonce přišla s možností  jízdy na jiném koníkovi. Velkým bonusem je dcera majitelky, která je o rok starší než Inuš. Kromě koníků se věnuje i cvičení králíků na králičí hop, a to otvírá dveře dalším aktivitám. Naposledy minulý týden si po vycházce s "naší" kobylkou společně vyjely skoro na hodinku po okolí:). Pro Inuš to byla jízda po více než roce, a vrátila se plná nadšení z toho, že nezapomněla vysedávání a další dovednosti potřebné k jízdě.

Pociťuju velký vděk za to, že dcera může být v kontaktu s koněm v příjemném prostředí, kde rozvíjí nejen vlastní jezdecké dovednosti, ale zažívá i dobrou praxi pro svůj budoucí život nebo i kariéru. Pečovat o kobylku-seniorku ji baví, u toho vidí, jaká specifika vysoký věk u koně přináší, a mě to všechno vnitřně velmi velmi hřeje. Doprovázení (zvířete) k důstojnému odchodu je za mě velmi cenná životní zkušenost. A navazovat u toho přátelství se starší (!) holčinou je pro mě z hlediska dospívání nádherný benefit:). S majitelkou ustájení jsem během řeči zjistila, že pokud bychom v budoucnu, až kobylka odejde, měly zájem ustájit si nějakého koně, bude to možné. Díky Bohu za ty dary!