Bezpečnost především, aneb pes který štěká, nekouše

Není mi jedno, co se děje ve městě, kde vychovávám svoji dceru. Není mi jedno, že naše práce v NZDM naráží na překážky, pramenící nejen z nastavení rodin našich docházejících, ale i z nevyhovujícího nastavení našeho města směrem k jeho obyvatelům.

obraz jednoho z mých nejloblíbenějších malířů Romana Trabury

Vzhledem k tomu, že už téměř dva roky se ke mě dostávají další a další nespokojené a strašidelné příběhy či zkušenosti s vedením města, ale zdraví i hlavu mám jen jednu, rozhodla jsem se podpořit kolegu v zastavení pasivního přístupu nespokojených obyvatel. Vybrali jsme hravou a nenásilnou formu, kterou chceme poukázat na situace zasluhující zlepšení. Níže článek, kterým chci do celé věci přispět sama za sebe, za Kristýnu, pracovnici NZDM a občanku města Hořovice.

Příspěvek nese stejný název i obsah, jako oficiálně.

Slovo je dobrá zbraň a geniální manipulační nástroj! Hned na úvodní straně únorového čísla našeho místního tisku - Hořovického měšťana jsme mohli číst článek s názvem Bezpečnost na prvním místě, jehož autorem je pan starosta Dr. Ing. Jiří Peřina. Psalo se v něm o cizincích, kteří u nás v Hořovicích žijí, ale kteří současně "nejsou vidět", tedy se nacházejí v pásmu šera. Protože je toto téma poměrně nepříjemné k řešení, je lepší věnovat se mu jen teoreticky, čili slovem. V sociální oblasti to pak má velmi líbivý efekt. Když se vysoce postavená osoba vyjadřuje k nepříjemnému či těžkém tématu, navozuje se dojem spoluúčasti a sociálního cítění. Společnost nabyde dojmu, že když už se o dané věci píše, jistě se také aktivně řeší a pracuje na zlepšení. To, že situace vypadá pořád stejně a nic se vlastně nelepší, bývá často mylně omlouváno náročností práce v sociální oblasti, což nám potvrzují další a další vyjadřování. Skutečnost je ale jinde, protože jak praví nadpis, když pes štěká, nemá čas kousat, a platí to i naopak.

Několik měsíců již chci napsat zase článek o fungování nízkoprahového zařízení pro děti a mládež, co je u nás nového a co připravujeme v roce 2018. Bohužel máme tolik věcí k řešení a papírování, že mi kreativní síly na sepisování něčeho čtenářsky zajímavého a přitom hodnotného, příliš nezbývají, takže nám ubíhá uzávěrka za uzávěrkou. Snažím se dělat vše pro to, aby nízkoprah šlapal a aby se mohly realizovat plány, které jsme si připravili, aby se u nás děckám líbilo a aby jim služba dávala i něco navíc, než jen pár koleček stolního fotbálku, hodinu doučování nebo turnaj na playstationu. Kdybych byla pes, byla bych ten kousající. Na štěkání nemám čas.

V Hořovicích se ale, co se sociální oblasti týče, spíše štěká. Nejvíce štěkají samozřejmě ti, kteří mají moc udělat velká rozhodnutí, která by vedla ke komplexnějšímu zlepšení. Ze zmíněného únorového článku o bezpečnosti jsem si vybrala větu "Zdá se, že v Hořovicích je řada nelegálních ubytoven, které si nejen neplní své povinnosti vůči městskému a státnímu rozpočtu, ale mnohdy podmínky, které tyto ubytovny poskytují svým klientům, jsou téměř nelidské" , která shrnuje celou podstatu problému, ale místo přiblížení a podrobnějšího rozepsání byla utopena v omáčce dalších vět, rádoby oduševnělých postojů a méně či více podstatných ostatních informací. Tak.

Samotný starosta Hořovic začíná větu slovy "Zdá se". Z toho, co jsem tu v uplynulých dvou letech zažila a viděla mohu konstatovat, že části vedení města se nejspíše zdá mnohem více věcí. Starostovo "Zdá se," vyjadřuje jedno velké ASI, které se netýká jen ilegálních či nečinných cizinců, ale i dalších skupin občanů Hořovic v zóně šera. Především se jedná o lidi se sociálně slabým zázemím, lidi bez přístřeší, lidi s drogovou závislostí, nezaměstnané a další. Zabývat se těmito cílovými skupinami je totiž pro město Hořovice, zdá se, příliš neznámé.

Naše město se doposud naučilo úsilí směřovat především do stavitelství a sportu. Těmto dvěma směrům tedy přizpůsobilo lidské zdroje, stojící - sedící v jeho čele. Bez ohledu na označení titulů se vedení města hemží materiálně-technicky založenými lidmi, mezi nimiž jsou ti pro-lidsky zaměření, dost nevýrazní. Jsem přesvědčena, že kdyby měl pan starosta napsat na téma budování, rekonstrukce, výstavba a sport, článek by se hemžil ostrými daty a čísly, které by čtenáři poskytly komplexní náhled na danou situaci. V sociální oblasti bohužel konkrétnější informace chybí, stejně jako chybí kontext příčin výskytu těchto nežádoucích jevů (ano, dovoluju si takto označit všechny ty asisevysykytující nelegální ubytovny s nelidskými podmínkami v našem sedmitisícovém městě).

Absence obojího jsou mé otazníky nad tím, proč vůbec pan starosta píše takovéto články? Z toho nepřesného obecného infa, zabaleného na několika místech do tajemného ASI, plyne pouze zbytečný neklid, který cílí pouze na společensky vděčné téma o nepřizpůsobivých cizincích.

Zbytečný píši záměrně, protože neklidnět můžeme i bez cizinců. V Hořovicích v podmínkách na hranici únosnosti žije mnohem více lidí a to dokonce i ti, kteří mají v Hořovicích trvalý pobyt. Vím dobře, o čem píšu. Rok jsem bydlela s dcerkou na služebním "bytě" cca 4x6m (ale měly jsme vlastní wc a koupelnu), byt, který jsem získala od města do nájmu, neměl ani podlahu (natož linku, kohoutek v kuchyni či dalších pár drobností, které by se od bytu 1. kategorie daly očekávat), a v neposlední řadě jsem se více než rok jsem pohybovala hořovickým terénem a rodinách v rámci sociálně-aktivizační služby SAS.

Samozřejmě jsem neviděla všechno, ale dovoluji si tvrdit, že mám dobrý přehled o tom, jak se v Hořovicích žije v podmínkách, které jsou téměř nelidské. Holobyty v ulici Masarykova, kde obývají jednu místnost bez topení a elektřiny čtyři a více lidí, větu začínající slovy "Zdá se" nepotřebují. Ty holobyty stojí a každý, kdo by si udělal čas se tam jít podívat, by našel alespoň jedno nepěkné překvapení, co se podmínek k životu týče. Každý "byt" (rozuměj pokoj cca 4x5m bez přívodu vody) je ošetřen nájemní smlouvou s městem, ale problémy s pobyty načerno se v holobytech řeší také. Na vině však není krutost majitele(= města), který by nasáčkoval do malého prostoru co nejvíce lidí za účelem vyššího zisku, ale jeho neschopnost.

Ano, město doposud nenašlo efektivní způsob práce s nájemníky holobytů. Doposud chybí řešení jak holobytů obecně, tak řešení konkrétních problémů jejich nájemníků. Chybí, přestože se nejedná o skupiny dělníků z Ukrajiny nebo Bulharska, ale o celé rodiny včetně dětí. Přestože holobyty stojí mnohem déle než je moje několikaletá přítomnost na Hořovicku. Přestože se v Hořovicích neustále vystavují nové a nové obytné prostory. Přestože máme skvělý sociální odbor, kde pracovnice dělají maximum (a někdy i nad rámec svých povinností). Přes to všechno máme v Hořovicích budovu, kde se nenachází kuchyně, o jednu koupelnu a jeden záchod na patře se dělí až deset lidí z různých rodin včetně malých dětí, topení je elektrické a zavedení elektřiny si každý nájemce musí zařídit do svého "bytu" sám (poplatek za takovýto úkon se pohybuje v částce okolo 8000,- Kč). Jsem jediná, komu přijde divné psát články o řešení černých ubytoven s cizinci, když tu máme nevyřešené vlastní občany?

Proč vedení města namísto založení speciální pracovní skupiny určené k odhalování a práci s černými ubytovnami nezaložilo speciální pracovní skupinu určenou výhradně holobytům, a následně dalším podobným místům? (V Hořovicích je takovýchto míst více.)

Posláním sociálně aktivizačních služeb pro rodiny s dětmi (SAS), které jsem v Hořovicích více než rok poskytovala, je především

• bezplatné poskytování pomoci, podpory a poradenství rodinám s dětmi především kvůli nepříznivé životní situaci, kterou rodiče nejsou schopni vlastními silami vyřešit a překonat a díky které je navíc ohrožen vývoj dětí a fungování rodiny.

Ve své praxi jsem nejčastěji řešila dluhy a záležitosti spojené s bydlením, problémy s výchovou a péči o děti. Pomoc při sestavování rodinného rozpočtu, diskuze o žebříčku hodnot se ale objevovala také poměrně často.

Dívám-li se na město Hořovice jako na rodinu, říkám si, zda jsem kdy vůbec viděla rodinu potřebnější služby SAS!

Ano, Hořovice mají sportovní halu v hodnotě desítek milionů, kamerový systém, uzavřené partnerství s německým městem Gau-Algesheiml a spoustu dalších vychytávek. Skutečná hodnota toho všeho je ale stejně bídná jako značkové boty, pět chytrých telefonů a zlaté hodinky v rodině mých klientů, kteří bydlí v bytě bez elektřiny a docházejí k nám pro potravinovou pomoc.

Je smutné a alarmující, že lidské sídlo, statusem označené jako MĚSTO Hořovice, funguje a evidentně i uvažuje jako klient sociální služby. Stejně jako každá rodina, kterou jsem zatím měla možnost v rámci služby SAS poznat, mají i Hořovice šanci svou nepříznivou sociální situaci zlepšit. Prvním, často nejtěžším krokem, je ale (sebe)přiznání, že se v nepříznivé sociální situaci nachází, a vyhledání odpovídající podpory. Jsem přesvědčena, že až město svolá kroužek, jehož tématem nebude nová výstavba nebo úprava míst pro sportovní vyžití, ale sociální oblast, ozvou se hlasy s konkrétnějšími návrhy, typy na podpůrné odborníky a začne se pracovat na plánu vedoucímu ke zlepšení zóny šera Hořovic. Je dost pravděpodobné, že přirozeně vyplynou na povrch drobky pečlivě zametané pod koberec, které ale mají vliv na celkovou situaci.

Mám dost nepříjemnou obavu kolidující s jistotou, že právě strach z těchto drobků je na pozadí netečného přístupu vedení města k problémům v sociální oblasti. Občasné vypuštění článku se sociálním tématem (či tématem vztahujícím se k obyvatelstvu a ne materiálům) má pak sloužit jako odvedení pozornosti od zakopaného psa a - jak jsem napsala v úvodu - navození pocitu spoluúčasti a sociálního cítění. Coby pracovník v sociálních službách se nad tím příliš nepozastavím, protože tento vzorec chování, kdy se odvádí a rozptyluje pozornost od skutečných problémů, jsem u klientů zažívala velmi často. Coby řádný občan Hořovic ale říkám ne městu, které funguje jako klient sociální služby.