Barvy, které znamenají život

Tramtadam, dlouhodobé mezinárodní školení pracovníků s mládeží skončilo. Vypadá to, že jsem úspěšně splnila vše potřebné k získání akreditace a YouthPassu :). 

Mimojiné jsem získala něco dalšího a velmi cenného. Poznání. Stačil k tomu jeden rozhovor ve vlaku cestou na poslední fázi školení s kolegyní preventistkou, jež má kus paže potetovaný šelmým vzorem, a obličej jí zdobí nepřeberné množství piercingů. Vlakové povídání mi totiž přineslo velmi cenný náhled sama na sebe v oblasti, které jsem se nevěnovala už hezkou řádku let. Tou oblastí je jakási sebeidentita v oblasti pohlaví. 

Nikdy jsem se neprohlásila za čistě heterosexuální osobu, ale ani mne to netáhlo do lgbt vod. Skrze Animefest a hlavně skrze zážitky z doby puberty a dospívání jsem se dostala k lidem z nejrůznějších komunit a společenství, ale můj reálný život se odehrával v poměrně jasném rytmu partnerských vztahů s kluky, a občasných blízkostí s dívkami. Myslím si, že to patří k období hledání sebe sama, a že blízkost mezi stejnými pohlavími v pubertě odráží především blízkost emoční a přátelskou, než primitivní fyzickou tužbu po sexu. 

Zato v minulosti jsem si v jednom období uměla velmi dobře představit podstoupit komplexní operaci, a stát se mužem. Toto období považuji za silně vykřičníkové, a souvisí velmi s mou nemocí a neschopností být sama sebou, ve svém těle. Když k tomu přičtu poměrně dlouhodobý platonický vztah s dívkou, která měla jasně stanovené hranice v otázce legitimního veřejného závazku (rozuměj tomu tak, že na tajňáka cokoli, ale veřejně vždy pouze s mužem, směrem ke svatbě, dětem atd), tak se vlastně není čemu divit, že jsem si i takový úlet, jako je změna pohlaví, dokázala představit.

Napříč roky, dejme tomu od patnácti let, co jsem se začala za ruku vodit se svou nejlepší kamarádkou, ve mne hlodaly dejme tomu až do uzdravení určité otázky. Jednou z nich bylo, jak je možné, že mne dokáží přitahovat osoby bez rozdílu pohlaví, věku, orientace...Čím to je, že v sobě mám tolik mužské energie, a přitom v přítomnosti/blízkosti skutečně dominantního muže dokážu velmi hezky fungovat v hřejivé ženské harmonii? Proč mne silně odpuzují mužské lesby (holky s krátkým střihem a sportovním oblečení, s piercingy a řetízky na krku a zápěstí), ale zároveň mám obavu pomalu se dotknout jakékoli osoby, která je fyzicky drobnější konstituce, než jsem já? Čím to je, že potřebuju tolik svobody a od partnera pocitu přijetí coby člověka a ne pouze uznání coby ženy? Čím to je, že nepotřebuju intimní fyzický kontakt, funguje-li citová vazba?

V průběhu rozhovoru s kolegyní ze školení jsem si uvědomila, že vlastně to všechno není nic zvláštního. Je to prostě queer, a hotovo. Není potřeba to definovat, dešifrovat, škatulkovat. Může to tak být. Můžu být to i to a třeba i tamto, můžu být cokoli chci. Může v tom hrát roli obrovské zklamání z mužsko-ženských vztahů, kterého se mi dostalo v dětství a v pubertě, co jsem měla možnost nahlížet nepříliš povedené pokusy mojí mámy, ale vůbec to tam roli mít nemusí. Není potřeba to prošetřovat a analyzovat. Vlastně se tím nemusím nijak trápit.  

Zamyslela jsem se (nahlas, při rozhovoru s kolegyní ve vlaku cestou na školení), zda můžu být queer, i když posledních několik let neřeším žádné ženy, starší nebo mladší muže, a vlastně vůbec nikoho kromě těch, kdo jsou mi skutečně blízko. Zda mohu být i tak queer...

Dozvěděla jsem se, že všechno je možné. I nosit ouška a ocásek do práce je možné. I být pansexuální je možné. I být latentní homosexuál je možné. Prakticky všechno je možné, a jde jen o to, jak s tím člověk nakládá.

...

Koukám se okolo sebe. Hodně z lidí, kteří se hrdě hlásí k LGBT nebo např. furry komunitě, jsou velmi fajn a milí lidi, se kterými souzním. Jiní z nich mi jsou až protivní. Chvílemi mám pocit, že celé téma až hraničí s extremismem. I když to mám často na očích (na Animefestu se to takovýmito lidičkami jen hemží) si vlastně neumím představit, jaké to je skutečně bojovat proti společnosti a světu za svoje práva. Možná to jednou přijde. Teď mám jen potřebu napsat o tom, že jsem ve svých 31 letech zjistila, že moje sebeidentita v oblasti pohlaví je vlastně označeníschopná coby queer :-). I když pochybuju, že se kdy vykloním z klasického modelu hetero vztahu (koneckonců za posledních několik let jsem nepotkala natolik zajímavou ženu, která by mne zaujala jinak než coby blízká osoba/kamarádka), tak je dobré vědět, že jsem OK, i když jsem stále ve vztahu tak trochu chlap, nedokážu zaujmout čistě ženskou roli, neumím psát milostné zprávičky, nemám vysoký sexuální apetit, nebaví mne vztahové hry a potřebuju hodně svobody. Velkou úlevu pociťuji i co se fyzického těla týče. Moje vlekoucí se obavy, abych vypadalo jako dost žena, snad došly svému konci.

Napadá mne závěrem - nikdy není pozdě na to přidat barvy. Barvy, které znamenají život.